Odboj
Univerzita Hradec Králové
Pedagogická fakulta
Historický ústav
Skautská rezistence a odboj na Náchodsku
a Trutnovsku od roku 1948 do konce 60. let
20. století
Diplomová práce
Autor: Petr Řehák
Studijní program: M 7504 Učitelství pro střední školy
Studijní obor: Učitelství pro střední školy - dějepis
Učitelství pro střední školy - matematika
Vedoucí práce: Prof. PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc.
Hradec Králové 2010Univerzita Hradec Králové
Pedagogická fakulta
Zadání diplomové práce
Autor: Petr Řehák
Studijní program: M7504 Učitelství pro střední školy
Studijní obor: Učitelství pro střední školy - dějepis
Učitelství pro střední školy - matematika
Název závěrečné práce:
Skautská rezistence a odboj na Náchodsku a
Trutnovsku od roku 1948 do konce 60. let 20.
století
Název závěrečné práce AJ: Scout resistance in the Náchod and Trutnov region from
the year 1948 to the end of the 1960s
Cíl, metody, literatura, předpoklady:
DP se bude zabývat rezistencí a odbojovou činností, kterou vyvíjely skautské organizace proti
komunistickému režimu v obou regionech. Zvláštní pozornost bude soustředěna na období po
druhém zákazu skautské organizace v Československu, dále na jednotlivé osoby, a na různé
druhy rezistence (např. snaha vychovávat mládež v duchu skautských zásad). Vyvrcholením
této činnosti bylo úsilí o legalizaci skautského hnutí a obnovu jeho organizace v druhé
polovině 60. let. Práce bude vycházet z běžně dostupné literatury o skautské ilegalitě,
pramenů a novinových článků o legalizaci hnutí v 60. letech. Dále bude DP čerpat z materiálů
Archivu bezpečnostních složek, příslušných SOkA, rozhovorů s účastníky a publikovaných
vzpomínek (zvláště archivovaných).
Garantující pracoviště: Historický ústav
Vedoucí práce: Prof. PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc.
Konzultant:
Oponent: Doc. PhDr. František Nesejt, CSc.
Datum zadání závěrečné práce: 15. 12. 2008
Datum odevzdání závěrečné práce:Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval (pod vedením vedoucího diplomové
práce) samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu.
V Hradci Králové dne 11. 7. 2010Anotace
ŘEHÁK, Petr. Skautská rezistence a odboj na Náchodsku a Trutnovsku od roku 1948 do
konce 60. let 20. století. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové,
2010. 87 s. Diplomová práce.
Diplomová práce se zabývá rezistencí a odbojovou činností, kterou vyvíjeli bývalí
členové skautské organizace proti komunistickému režimu ve vybraných místech obou
regionů, tj. na území poválečných skautských okresů Náchod, Jaroměř, Broumov, Dvůr
Králové nad Labem a Trutnov.
Práce mapuje likvidaci skautingu ve vybraných střediscích Junáka a zároveň
poukazuje na rozdíly projevující se různými druhy rezistence, ke které docházelo vždy
v závislosti na místních poměrech. V dalším období se projevil masivní útlak ze strany
komunistického režimu, což je v práci doloženo rekonstrukcí perzekuce Jiřího Šimáně. Od
poloviny 50. let 20. století je pozornost soustředěna na v regionu nejrozšířenější formu
rezistence, tj. latentní snahu vychovávat mládež v duchu skautských zásad. Vyvrcholením této
činnosti je úsilí o legalizaci skautského hnutí a obnovu jeho organizace v druhé polovině 60.
let.
Díky možnosti komparace materiálů z provenience Státní bezpečnosti a přímé
výpovědi pamětníka se podařila zajímavá rekonstrukce vymyšlené odbojové skupiny
dokládající tehdejší praktiky státně-bezpečnostních složek.
Ve vymezeném regionu panují značné rozdíly v samotné existenci rezistence. Na
Náchodsku se rezistence projevila díky výskytu odhodlaných činovníků, kteří se nemínili
s tehdejší situací smířit. V uvedeném období hodnotím rezistenci v regionu ve vztahu k situaci
v republice jako průměrnou.
Klíčová slova: dějiny, skauting, rezistence, odboj, východní Čechy.Аннотация
Регак, Пётр. Скаутская резистенция и сопротивление на территории Находа и
Трутнова с 1948 г. до конца 60-ых годов ХХ-ого века. Градец Кралове: Педагогический
факультет Университета Градец Кралове, 2010 г. 87 стр. Дипломная работа.
Дипломная работа занимается резистенцией и организацией сопротивления, которые
развивали бывшие члены скаутской организации против коммунистического режима в
выбраных местах обеих регионов, т.е. на территории послевоенных скаутских участков
Наход, Яромер, Броумов, Двур Кралове над Лабем и Трутнов.
Работа зондирует уничтожение скаутинга в выбраных центрах Юнака и в то же время
указывает на разницы отражающиеся в разных формах резистенции, к которой
доходило всегда в зависимости на местных отношениях. В следующем времени
показалось массивное угнетение со стороны коммунистического режима, что в работе
подкреплено реконструкцией преследования Йиржи Шимане. С половины 50-ых годов
ХХ-ого века внимание сосредоточится на в регионе самый распространённый вид
резистенции, т.е. на скрытое стремление воспитывать молодёжь в духе скаутских
правил. Кульминацией этой деятельности является стремление к легализации
скаутского движения и возобновление его организации во второй половине 60-ых
годов.
Благодаря возможности сравнения материалов службы государственной безопасности
происхождения и непосредственного высказывания свидетеля получилась интересная
реконструкция вымышленной группы сопротивления подтверждающая тогдашние
приёмы государственно-безопосных властей.
В ограниченном регионе господствуют значительные разницы в самом сушестововании
резистенции. На территории Находа резистенция отразилась благодаря наличия смелых
чиновников, которые не хотели смириться с тогдашней ситуацией. В приведённом
времени я оцениваю резистенцию в регионе в отношении к ситуации в республике
средней.
Ключевые слова: история, скаутинг, резистенция, организация сопротивления,
восточная Чехия.6
Obsah
Seznam zkratek............................................................................................................... 8
Úvod............................................................................................................................... 10
1 Skauting od roku 1945 do poloviny roku 1948............................................ 14
1.1 Vývoj v ČSR.................................................................................................... 14
1.2 Regiony Náchod a Trutnov.............................................................................. 20
2 Léta likvidace skautingu 1948 – 1950 .......................................................... 25
2.1 Skauting v českých zemích.............................................................................. 25
2.1.1 Ostřejší kurz od léta 1948.............................................................................. 25
2.1.2 Počátky odboje, exilu a rezistence................................................................. 27
2.2 Region Náchod a Trutnov................................................................................ 29
2.2.1 Okresní rada Junáka v Náchodě a Jiří Šimáně .............................................. 29
2.2.2 Středisko Hronov........................................................................................... 30
2.2.3 Středisko Náchod........................................................................................... 31
2.2.4 Středisko Jaroměř.......................................................................................... 32
2.2.5 Středisko Červený Kostelec .......................................................................... 34
2.2.6 SpJ Úpice....................................................................................................... 36
3 Teror první poloviny 50. let a jeho odraz v regionu................................... 38
3.1 Situace v PO, v ČSM a perzekuce junáků ....................................................... 38
3.2 Perzekuce Jiřího Šimáně.................................................................................. 40
3.3 „Ilegální skupina“ Hnízdila a junáci z Nové Paky .......................................... 44
4 Od aktivizace bývalých činovníků ke kořenům obnovy Junáka............... 47
4.1 Přehled stavu výchovy mládeže od r. 1956 do r. 1967.................................... 47
4.2 Hnutí mikrokolektivů – nový fenomén ve výchově mládeže.......................... 50
4.3 Aktivity bývalých junáků v regionech Náchod a Trutnov jako odlesk dění na
celostátní úrovni ......................................................................................................... 52
4.3.1 Diskuze o mládeži ......................................................................................... 52
4.3.2 Krajina Šípu a Kamzíka................................................................................. 53
4.3.3 Aktivity v dalších místech regionů Náchod a Trutnov.................................. 59
5 Obnova hnutí v letech 1968 až 1970............................................................. 62
5.1 Smutný osud Junáka ........................................................................................ 627
5.2 Obnova Junáka v obou regionech jako důsledek předchozího vývoje ............ 67
5.3 Důležité projevy rezistence napříč regiony...................................................... 70
5.4 Další osudy junáckých činovníků po roce 1970.............................................. 73
Závěr.............................................................................................................................. 76
Použité prameny a literatura....................................................................................... 80
Jmenný rejstřík............................................................................................................. 86
Seznam příloh ..................................................................................................................I8
Seznam zkratek
ABS Archiv bezpečnostních složek
ARŠ Archiv rodiny Šimáňových
AVÚJ Akční výbor ústředí Junáka
časopis ABC časopis ABC mladých techniků a přírodovědců
ČsČK Československý červený kříž
ČSM Československý svaz mládeže
ČSR Československá republika
ČsRo Československý rozhlas
ČSSR Československá socialistická republika
ČSTV Československý svaz tělesné výchovy a sportu
KMK Komise malých kolektivů
KNV krajský národní výbor
KRJ krajská rada Junáka
KSČ Komunistická strana Československa
KSSS Komunistická strana Sovětského svazu
KS-StB Krajská správa Státní bezpečnosti
KV-StB Krajské velitelství Státní bezpečnosti
MNV místní národní výbor
MV ČSM místní výbor Československého svazu mládeže
NF Národní fronta
NPT nápravně-pracovní tábor
ONV okresní národní výbor
OO-MV okresní oddělení ministerstva vnitra
ORJ okresní rada Junáka
OV ČSM okresní výbor Československého svazu mládeže
O-VB oddělení Veřejné bezpečnosti
PO ČSM Pionýrská organizace Československého svazu mládeže
PO ČSSR Pionýrská organizace Československé socialistické republiky
PO SSM Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže
SČM Svaz české mládeže9
SNKD Státní nakladatelství dětské knihy
SODM Sdružení organizací dětí a mládeže
SpJ Sdružení přátel Junáka
SSM Socialistický svaz mládeže
Svazarm Svaz pro spolupráci s armádou
TOM turistický oddíl mládeže
TOS Hronov Továrna na ohýbací stroje, později ČKD
ÚAV NF Ústřední akční výbor Národní fronty
ÚKM ÚV KSČ Ústřední komise mládeže při Ústředním výboru KSČ
ÚR PO ČSM ústřední rada Pionýrské organizace Československého svazu
mládeže
ÚRJ Ústřední rada Junáka
ÚV ČSM ústřední výbor Československého svazu mládeže
ÚV KSČ Ústřední výbor KSČ
VB Veřejná bezpečnost
VčK Východočeský kraj
ZDŠ základní devítiletá škola
ZDŠI základní devítiletá škola internátní10
Úvod
Není tajemstvím, že tématika skautingu je poměrně opomíjeným tématem
z hlediska zpracování historiky. Ve skutečnosti je naprostá většina autorů píšících o
skautingu v oboru historie laiky. Ke zpracování diplomové práce na skautské téma mě
tedy vedla potřeba přispět alespoň částečně k zaplnění bílých míst v historii českého
skautingu, konkrétně regionálního. Na základě vytvoření nutné teoretické základny
v každé kapitole a následného popsání projevů rezistence ve vybraných místech regionů
se snažím zjistit, v čem tkvěly kořeny skautské rezistence a odboje, jakým způsobem
byly rezistence či odboj organizovány, zda vývoj událostí odpovídal situaci ve
skautském hnutí na národní úrovni a zda byli skautští představitelé rezistence a odboje
v kontaktu jak mezi sebou, tak s jinými centry rezistence mimo vymezené regiony. Plně
se přitom ztotožňuji se slovy Václava Vebera, který napsal, že studium odboje a odporu
proti komunismu je „důležité pro mravní zdraví demokratické společnosti.“
1
Hlavním předmětem mého zájmu je činnost skautů a skautek odehrávající se na
široce vymezeném území regionů Náchodsko a Trutnovsko, které v období před
druhým zákazem skautingu v Československu zahrnovaly skautské okrsky (od července
1948 okresy) Náchod, Jaroměř, Broumov, Dvůr Králové nad Labem a Trutnov.2 V textu
pak, pokud není nutné přesněji vymezit zkoumanou oblast, často užívám kratší
vyjádření pro tyto regiony (Náchodsko, Trutnovsko). Na obou regionech je patrná jistá
disproporce spočívající v existenci skautské rezistence či odboje. Je-li náchodský region
v odporu aktivní, nelze tak tvrdit o Trutnovsku. Této nevyváženosti využívám v práci ke
komparaci těchto dvou národnostně, sociálně i teritoriálně rozdílných regionů.
Pro účely této práce využívám překladu slova rezistence tak, jak je uveden v
Akademickém slovníku cizích slov,
3
který vysvětluje rezistenci jako odpor nebo jeho
projev. V práci vymezuji v zásadě čtyři druhy rezistence. Nejméně znatelným a
zachytitelným druhem je rezistence pasivní. Ta spočívá v omezení činnosti na míru
nezbytně nutnou. Příkladem její formy je setrvávání v tichém nesouhlasu s režimem či
jeho projevy. Do kategorie pasivní rezistence jistě patří i ti, kteří se tehdejšímu režimu
1 VEBER, V. Místo úvodu. Komunismus – totalita – odboj. In Za svobodu a demokracii III. Třetí
(protikomunistický) odboj. Hradec Králové: M&V, 2002, s. 16.
2 V době obnovy skautingu v roce 1968 se pak struktura zásadním způsobem změnila. Došlo ke sloučení
menších junáckých okresů a vzniku skautských okresů Náchod a Trutnov.
3 KRAUS, J. aj. Nový akademický slovník cizích slov. A−Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. s. 699.11
znelíbili třeba pro svůj původ, majetek, nebo pouhou vlastní existenci. Latentní
rezistence má však již v práci hojnější zastoupení forem: jedná se většinou o tajné
vedení mládeže v duchu skautských zásad. V uvedených regionech se též vyskytuje třetí
druh rezistence. Otevřená rezistence zahrnuje většinou zcela konkrétní a veřejné projevy
odporu vůči režimu, nebo tehdejšími stavu ve společnosti. Slovník spisovné češtiny
vymezuje odboj jako hromadný odpor či organizovanou činnost proti vládnoucímu
režimu (nebo jeho projevům).4
Tak je představen čtvrtý druh rezistence, přičemž je
nutno konstatovat, že hranice mezi rezistencí a odbojem je často velmi vágní.
Z uvedeného vyplývá, že formu od druhu rezistence odlišuji tak, že formu chápu
jako konkrétní činnost (práce s dětmi, obnova hnutí, roznášení letáků, tajné sliby,
apod.). Velmi výrazným znakem skautské rezistence a odboje proti komunistickému
režimu (obecně vůbec třetího odboje) byla naprostá neexistence jakéhokoliv hlavního
řídícího centra a také činnost v době míru,5
což rezistenci či odboj odlišuje od
podobných projevů v době první nebo druhé světové války.
Pro časové vymezení práce jsem zvolil rozpětí od druhého do třetího zákazu
skautské organizace. Do uvedeného období spadá jak období největších postihů a
útlumu organizace v 50. letech 20. století, tak také uvolnění v letech šedesátých vedoucí
ke znovuobnovení skautské organizace, čímž se otevřel prostor pro komparaci druhů
rezistence napříč touto historickou epochou.
Teoretickým předpokladem pro samotnou existenci skautské rezistence a odboje
proti komunistickému režimu byl jednoduše fakt, že skautská organizace sama sebe
definovala jako organizaci demokratickou a neúčastnící se politického života.6
To se
nelíbilo Komunistické straně Československa, která již krátce po skončení druhé
světové války začala skrze bezpečnostní složky s pozorováním této organizace.
Komunistická strana totiž neuznávala nic nepolitického. Kdo se podle ní nepodílel na
politice (ale pouze její vlastní), dělal politiku proti ní. Tak byl Junák (jako mnoho jiných
složek občanské společnosti) vmanévrován do pozice protivníka komunistické strany,
aniž by o to mnohdy aktivně usiloval.
4
FILIPEC, J. aj. Slovník spisovné češtiny pro veřejnost a školu. 2. vyd. Praha: Academia, 1998, s. 233;
V klasickém pojetí je odboj spíše prudkým hromadným odporem, často ozbrojeným.
5 DVOŘÁKOVÁ, Z. Třetí odboj – protikomunistický. In Za svobodu a demokracii I. Odpor proti
komunistické moci. Praha: Evropské hnutí v České republice, 1999, s. 27.
6
Srov. Stanovy Junáka. 1 vyd. 1946.12
Práce je koncipována do pěti kapitol, z nichž první mapuje kořeny rezistence a
odboje v období let 1945−1948 a podrobněji se zabývá rozdíly v existenci rezistence
mezi oběma regiony. Druhá kapitola popisuje rozmanité formy rezistence ve vybraných
místech Náchodska a Trutnovska v období na pomezí legality a ilegality skautské
organizace. Za stěžejní část práce pokládám kapitoly tři a čtyři pojednávající o různých
druzích rezistence a odboje v letech 1950−1967, v nichž lze hledat příčiny obnovy
skautské organizace v roce 1968. V poslední kapitole práce pak analyzuji důsledky
činnosti z předcházejícího období a vzhledem k legální činnosti skautské organizace
v této době uvádím příklad rezistence či odbojové činnosti namířené proti okupujícím
armádám v srpnu 1968. Na konci nechybí přehled dalších osudů skautské organizace i
činovníků (vedoucích) po roce 1970. Součástí práce je navíc seznam použitých zkratek,
jmenný rejstřík a přílohy.
Často používanými termíny jsou pojmy charakterizující strukturu skautské
organizace. Ačkoliv vycházím ze struktury organizace zavedené od července 1948,
používám pro předcházející období terminologii popisující organizační síť poválečnou.
Ta sestávala na nejnižší úrovni z oddílů, které byly většinou v rámci jednoho města
sdruženy ve střediska. Více středisek spolupracovalo v rámci okrsku. Jednotlivé okrsky
společně tvořily junáckou oblast, dále následovaly země a nejvyšším orgánem bylo
ústřední náčelnictvo. 1. července 1948 pak byly zrušeny oblasti a okrsky, které byly
nahrazeny krajskými a okresními radami Junáka. Oddíly a střediska byly vedeny
oddílovými a střediskovými vedoucími, zatímco okrsky a oblasti měly své velitele, resp.
předsedy krajských či okresních rad.7 Nejvyšším zástupcem organizace byl od roku
1946 starosta Junáka, kterému sekundoval náčelník chlapeckého kmene a náčelní
dívčího kmene.8 Rozdíl mezi vůdcem a vedoucím spočíval v tom, že vůdcem byl
označován ten, kdo měl složené příslušné zkoušky, zatímco vedoucí bylo označení pro
příslušnou funkci.9
K terminologii je nutno udělat ještě dvě zásadní poznámky. První se týká
adjektiv skautský – junácký, resp. podstatných jmen skaut, junák, skautka. Znamenají
totéž, ovšem slovo skautský má původ v anglickém „scout“, zatímco junák je slovo ryze
českého původu uvedené do užívání zakladatelem českého skautingu prof. A. B.
7 BURGHAUSER, J. O novou organizaci Junáka: Hrst časových otázek. Praha, 1947, s. 7.
8 Tamtéž, s. 20.
9 Tamtéž, s. 23.13
Svojsíkem.
10 Druhá poznámka se týká názvu organizace. V práci většinou využívám
zkrácený název „Junák“ pro označení skautské organizace v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku.
Při psaní diplomové práce jsem vycházel z dochovaných archivních pramenů
soustředěných jak v soukromých archivech rodin či středisek (zprávy o činnosti,
korespondence, deníky, kroniky), tak archiválií z provenience Státní bezpečnosti
(situační zprávy, výslechové protokoly) umístěných v Archivu bezpečnostních složek.
Zvláště u těchto materiálů bylo třeba zvláštní obezřetnosti při jejich kritické interpretaci.
Proto jsem je, pokud to bylo možné, konfrontoval s orálními prameny či informacemi
získanými v osobních archivech. Zvláště u archivních pramenů se projevila jistá
nevyváženost mezi regiony Náchodska a Trutnovska, která souvisí s nesporně menší
aktivitou skautů na Trutnovsku. Z tištěných pramenů jsem využil novinové a
časopisecké články, případně příručky. Základní literaturou se staly práce Karla
Lešanovského a Bruna Břečky, členů historické komise Ústřední rady Junáka po roce
1989,11 dále publikace charakterizující historii mládežnických organizací
v Československu, almanachy skautských středisek či novější příspěvky ve sbornících a
periodikách.
V diplomním úkolu z důvodu dodržení zadání ale také kompaktnosti práce zcela
opomíjím činnost těch skautů, kteří z regionu „pouze“ pocházeli a svou činnost
vykonávali jinde.
Ve většině případů se literatura k rezistenci či odboji skautů zaměřuje výhradně
na tzv. trestně stíhané osoby, tedy na nejmarkantnější projevy rezistence a odboje. Tato
diplomová práce předkládá první ucelený obraz o vzniku, existenci, vývoji a druzích
skautské rezistence na Náchodsku a Trutnovsku, za kterou nebyli její účastníci
v převážné většině trestně stíháni, což však neubírá nic na jejich odvaze.
Věřím, že diplomová práce bude přínosem pro skautskou regionální historii,
před kterou leží v současnosti ještě mnoho nezpracovaných témat.
10 Pro označení dívek se však nevžila ženská verze slova junák, proto byly dívky ve skautingu
označovány za skautky.
11 Jak jsem již zmiňoval, ani jeden z nich není historik z povolání, nicméně v diplomové práci použité
studie Lešanovského jsou na velmi slušné odborné úrovni. Práce obou autorů se vyznačují obsáhlými
seznamy použitých pramenů a literatury. 14
1 Skauting od roku 1945 do poloviny roku 1948
1.1 Vývoj v ČSR
Během hroucení nacistické nadvlády v Protektorátu Čechy a Morava, které šlo
ruku v ruce s postupujícími americkými a sovětskými armádami na jaře roku 1945, se
začali na území bývalé Československé republiky (dále jen ČSR) aktivizovat skauti. Na
přelomu února a března 1945 pracovalo v Praze prozatímní ilegální ústředí Junáka.
V závěru druhé světové války se československé skautky a skauti aktivně zapojili do
osvobozování našich měst a obcí. Podle Břečky spolupracovalo ilegální ústředí Junáka
již od počátku květnového povstání s pražským Národním výborem,12 když se skauti
uplatnili jako spojky, pozorovatelé, zdravotníci či jako pomocníci při stavbě barikád, aj.
Miroslav Kopt v úvodní kapitole knihy Český skauting v dokumentech KSČ
1945-1948 upozorňuje na zajímavý fakt, že i na historii obnovy činnosti skautské
organizace od roku 1945 až do února 1948 lze vysledovat jednoznačné úsilí
Komunistické strany Československa (dále jen KSČ) o uchvácení moci v obnovené
ČSR, a to za použití a ovládnutí státně-bezpečnostních orgánů. Komunisté mimo to
konspirativně pronikali do společenských organizací i politických stran z důvodu jejich
postupného ovládnutí nebo dokonce ochromení.13
Právě i v intencích této strategie prosazovali vytváření jednotných organizací na
nejrůznějších úrovních. Pomineme-li vytvoření jednotné vlády Národní fronty (dále jen
NF), jednalo se v první řadě o vyvíjení tlaku samotnou vládou na sjednocení veškerých
mládežnických a tělovýchovných organizací. Takové požadavky začaly být v letních
měsících kladeny i na organizaci Junák, která velmi slibně obnovovala svou činnost14 a
začala být trnem v oku představitelům KSČ. Navíc se stala nebezpečnou konkurencí15
12 BŘEČKA, B. Kronika čs. skautského hnutí 1900–1990. 1. vyd. Brno: Brněnská rada Junáka, 1999, s.
184. (dále jen BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999).
13 KOPT, M. aj. Český skauting v dokumentech KSČ 1945−1948. 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 3. (dále
jen KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004).
14 O tom svědčí mj. fakt, že na koci roku 1945 byl Junák se svými 144 922 registrovanými členy po
Svazu české mládeže druhou nejpočetnější organizací mládeže v ČSR (KOPT, M. aj. Český skauting… 1.
vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 11).
15 Zasloužila se o to popularita Junáka z doby předválečné republiky spojená s vysokým morálním
kreditem vybudovaným především díky činnosti skautů v době okupace.15
Svazu české mládeže (dále jen SČM), vydávanému za zárodek budoucí jednotné
mládežnické organizace.16
Tyto okolnosti spolu s požadavky na začlenění Junáka do jednotné tělovýchovy
vytvářely okolo Junáka poměrně složitou situaci. Zástupci Junáka si realisticky
uvědomovali situaci a potřebu v dané situaci zřídit jednotnou mládežnickou organizaci
(ne však jednotnou tělovýchovu).17 Podpořeni nižšími organizačními jednotkami Junáka
tak vyjednávali se zástupci SČM v letních měsících roku 1945 o podmínkách začlenění
Junáka do SČM – ovšem s vědomím nutnosti zachování určité samostatnosti a
skautských výchovných metod.18 Nabídky podmínek SČM nebyly pro Junáka přijatelné,
v dalším jednání SČM se navíc zřetelně zrcadlila snaha zdiskreditovat junáckou
organizaci v očích veřejnosti především svým úskočným a nečitelným jednáním,
změnou postojů, apod.19
Na základě těchto tlaků došlo 6. září 1945 za účasti dvou členů vlády (ministři
Václav Kopecký a Zdeněk Nejedlý) k uzavření kompromisní dohody o kolektivním
členství Junáka v SČM. Junák byl tak organizačně včleněn pod Svaz české mládeže, což
se navenek projevilo změnou jeho názvu na Junák, ústředí skautské výchovy ve Svazu
české mládeže. Junák si v dohodě vymohl organizační, hospodářskou a výchovnou
samostatnost, mohl zůstat členem mezinárodního skautského hnutí a ponechat si
homogenní (nábožensky zaměřené) oddíly vedené Ústřední duchovní radou, apod.
16 Svaz české mládeže, který se zformoval krátce po osvobození ČSR v první polovině května 1945, do
značné míry vycházel z ideologie KSČ. Hned po svém vzniku se programově přihlásil k politice KSČ a i
přesto, že KSČ navenek proklamovala svoji neangažovanost ve Svazu (a tím šla jakoby příkladem
ostatním stranám v upuštění od budování vlastní mládežnické organizace), postupně se Svaz stále
zřetelněji stával její prodlouženou rukou (srov. ZACHARIÁŠ, J. Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím
Junáka, aneb Karel Průcha a spol. (1952). 1. vyd. Praha: ÚDV, 2005, s. 12).
17 Začlenění Junáka do jednotné tělovýchovy se jeho představitelé bránili logickým argumentem, že
tělesná výchova zaujímá v Junáku pouze část programu, a že hlavní složkou je výchova mravní. S tímto
stanoviskem zástupci Junáka 15. srpna 1945 vstup do jednotné tělovýchovy odmítli (srov. BŘEČKA, B.
Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 188).
18 O skautských metodách více např. KUPKA, O. Skauting – tematické číslo: Družinový systém ve
skautských oddílech. 1. vyd. Praha: TDC, 2005, s. 8. Zde se pouze omezme na konstatování, že cílem
skautského hnutí bylo (a v současnosti stále je) vychovávat a rozvíjet mladého člověka ve všech sférách
lidské osobnosti. K tomu by měl napomáhat propracovaný systém skautské metodiky skládající se
z jednotlivých prvků (metod) jako je skautský slib a zákon, učení se činností, družinový systém,
sebevýchova, motivace, činnost v přírodě, symbolika, služba společnosti, aj.
19 SČM požadoval po Junáku organizaci výchovy dětí do 15 let, poté by jejich výchovu převzal sám. Vše
gradovalo, když v závěru srpna 1945 zaslalo vedení SČM vedení Junáka ultimativní dopis, ve kterém
požadovalo odpověď ve velmi krátké době, což nebylo v dané situaci pro Junáka splnitelné. SČM poté ve
svém deníku Mladá fronta vyhlásil krach jednání s Junákem, což znovu přispělo k obnovení tlaku na
Junáka ze strany tělovýchovy. Srov. KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 8−9.16
Kolektivní členství tak nenarušovalo právní samostatnost Junáka. V této době šlo o
zachování identity junácké organizace jako takové.
Velkou událostí počátku roku 1946 se stal II. sněm Junáka, který se konal 9. a
10. února 1946 ve Slovanském domě v Praze. Jak píše Břečka, sněm schválil nové
stanovy, které mj. zakotvily kolektivní členství v SČM stejně jako další části dohody ze
září 1945. Bylo potvrzeno zřízení zemských junáckých rad, slib z roku 1939 zůstal
v platnosti, avšak doložka slibu „Tak mi pomáhej Bůh“ se stala dobrovolnou. Delegáty
byly zvoleny nové ústřední orgány: starostou se stal JUDr. Velen Fanderlik,
20
náčelníkem chlapeckého kmene RNDr. Rudolf Plajner21 a náčelní dívčího kmene Vlasta
Koseová. Jedním místostarostou neoficiálně nominovaným komunistickou stranou se
stal profesor Jaromír Preininger.
22 Současně byla ustavena organizace Československý
Junák (celostátní orgán) v čele s náčelníkem R. Plajnerem.23
V březnu 1946 se konal I. celostátní sjezd SČM, kde byla mj. schválena
rezoluce, ve které se prohlašovalo, že SČM bude dbát na to, aby junácká výchova byla
prováděna pouze v organizaci Junák, ústředí skautské výchovy v SČM.24 Na sjezdu také
zaznělo jedno z prvních ostřejších vystoupení na adresu tehdejšího vedení Junáka.
20 JUDr. Velen Fanderlik (nar. 1907) začal skautovat spolu se svým bratrem Milotou v roce 1919 v Brně
během studia na právnické fakultě. Před druhou světovou válkou organizoval lesní školy a psal skautské
příručky. Po nacistické okupaci v roce 1939 uprchl do Francie a Anglie, kde pracoval v dělostřelectvu a
také jako právník a vyšetřovatel vojenských zločinů u Organizace spojených národů. V roce 1946 byl
zvolen starostou Junáka, o rok později se vrátil do ČSR, odkud posléze v roce 1948 znovu emigroval do
Německa, Anglie a nakonec se usadil v Kanadě. V roce 1949 byl zvolen starostou československých
exilových skautů. Zemřel v roce 1985.
21 RNDr. Rudolf Plajner (nar. 1901) byl Junákem od r. 1916, spolupracoval s A. B. Svojsíkem.
Vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Poté nastoupil jako středoškolský
profesor a učil na různých středních školách. Obdržel několik skautských vyznamenání, za dramatickou
záchranu tří tonoucích dětí získal zlatý stupeň odznaku Za čin junácký. Těsně před okupací českých zemí
nacistickou armádou byl jmenován náčelníkem Českého Junáka. Jako zástupce Junáka se podílel na
budování odbojových organizací a udržoval kontakt s Aloisem Eliášem. Na sněmu Junáka v r. 1946 byl
opět zvolen náčelníkem a sjezd přijal jeho doporučení na kolektivní členství v SČM. Politicky byl členem
Československé sociální demokracie, ovšem po sloučení s KSČ v červnu 1948 do ní již nevstoupil. Na
konci dubna 1949 odjel z Prahy a začal znovu pracovat jako středoškolský učitel. Na začátku června byl
zatčen a internován v Uherském Hradišti, nevyslýchán a propuštěn. Po propuštění pracoval jako dělník,
od února 1950 zpět ve školství. Několikrát byl přeložen a roku 1961 odešel do důchodu. V roce 1968 se
podílel na obnově Junáka a v roce 1970 bohužel také na jeho likvidaci. Zemřel v červnu 1987.
22 Jaromír Preininger (nar. 1892) byl středoškolským profesorem a starým junáckým činovníkem, který
přestal v Junáku aktivně pracovat v roce 1936. Později se stal předsedou Akčního výboru ústředí Junáka a
stál tak v čele likvidace organizace.
23 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 191.
24 Co se týká poválečné organizační jednoty skautingu, lze konstatovat, že kromě okamžité obnovy
sociálně demokratických skautských oddílů působících při DTJ, nebyla výrazněji narušována. Národní
socialisté své Junáky volnosti neobnovili (dřívější oddíly pracovaly v jednotném Junáku), ani komunisté
se neorganizovali v dřívějších Spartakových skautech práce (junáci komunisté byli rovněž členy Junáka) 17
Na tomto místě je vhodné učinit několik poznámek k aktivitám junáků-
komunistů v organizaci Junák. V zásadě lze říct, že zpočátku nebyla práce komunistů
v Junáku nijak organizována a koordinována, podle Morkese se dokonce v řadě případů
vůbec neznali a vystupovali nejednotně.25 Během roku 1946 se ale situace postupně
měnila. Na tom měla zásluhu Ústřední komise mládeže při Ústředním výboru KSČ
(dále jen ÚKM ÚV KSČ) vedená Marií Švermovou a Osvaldem Závodským, která
začala systematicky úkolovat členy KSČ v Junáku v duchu trvalého ovlivňování s cílem
podřídit Junáka ideologii KSČ. Toto období je také příznačné pronikáním komunistů do
vlivných postů v Junáku.26
Během roku 1947 i na začátku roku 1948 došlo ke střetům mezi komunisticky
orientovanými členy Junáka (projevily se např. v časopise Plameny a novinách SČM
Mladé frontě, aj.) a stoupenci nestranického skautingu. Tyto střety vyvrcholily v
posledním měsíci roku 1947 v souvislosti s připravovanou změnou organizace Junáka,
kdy jeden z návrhů organizačních změn vyvolával odpor u představitelů SČM
obávajících se vystoupení Junáka ze SČM. To se počátkem roku 1948 začalo dostávat
na pořad dne v souvislosti s připravovaným junáckým sněmem ve Zlíně v únoru a také
s ohledem na stále více komunisty zpolitizovaný a svou funkci pro mládež neplnící
SČM. Myšlenka na osamostatnění organizace získávala postupně v Junáku většinu i
mezi širším činovnickým sborem.
K vyhrocení atmosféry přispěla brněnská skupina zastánců kolektivního členství
Junáka v SČM, která v polovině ledna 1948 publikovala tzv. Junácký manifest s
komentářem, který byl jakousi socialistickou revizí junáckého zákona.27 Takto od
zákona odlišným pojetím byl v organizaci vyvolán značný rozruch a diskuze.28
Na další vývoj organizace měla nemalý vliv vládní krize odstartovaná 20. února
1948 demisí dvanácti nekomunistických ministrů. Den na to již komunistický předseda
vlády Národní fronty Klement Gottwald vyzýval prezidenta k doplnění vlády jím
a lidová strana byla kromě obnovy tělovýchovné organizace Orel spokojena s činností homogenních
oddílů. Nicméně je pravdou, že s již zmíněnými skautskými oddíly DTJ neudělal SČM vůbec nic.
25 MORKES, F. Příspěvek k úloze a postavení junácké organizace v Československu po roce 1945.
Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 573 (dále jen MORKES, F. Příspěvek k úloze… Příspěvky
k dějinám KSČ, 1967, roč. 7).
26 Takový vliv se projevil především v zemské radě, náčelnictvu a zemské lesní škole na Moravě, jakož i
v zemské radě v Čechách.
27 Podrobněji srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 201.
28 Např. zemský sněm v Brně manifest jednoznačně odmítl a vyslovil se pro vystoupení ze SČM, naproti
tomu obdobný sněm v Čechách se zachoval přesně opačně.18
navrženými kandidáty a k vytváření tzv. akčních výborů na všech úrovních správy,
které od 23. února začaly přebírat pravomoci řádně zvolených orgánů státní správy a
vylučovat z nich nekomunistické politiky. Tyto jejich pravomoci byly ten samý den
potvrzeny vznikem Ústředního akčního výboru Národní fronty (dále jen ÚAV NF)
v Obecním domě v Praze.
Na Junáka vrcholil tlak 24. února, když bylo po jeho představitelích požadováno
(jak ze strany vedení SČM,29 tak ze strany ÚAV NF), aby přihlásili organizaci Junák do
ÚAV NF. Ti vyjádřili sice kladný postoj ke snaze o obrodu NF, ale odmítli zmiňované
zapojení s odvoláním na stanovy organizace a možnou případnou změnu junáckým
sněmem plánovaným na 28. a 29. února 1948.30 Po návratu Plajnera a Koseové od
generálního tajemníka Ústředního akčního výboru NF Alexeje Čepičky vyzval Plajner
komunisticky zaměřené pracovníky ústředí Junáka (místonáčelníky J. Preiningera a
Antonína Žáka) k vytvoření akčního výboru Junáka.31
Poté, co bylo o den později obsazeno ústředí Junáka a náčelník Plajner odveden
do domácího vězení ve svém bytě, zasedal Akční výbor ústředí Junáka (dále jen
AVÚJ)32 složený z levicově orientovaných činovníků v čele se svým předsedou
Jaromírem Preiningerem. Ze členů jmenujme zejména pozdější dva agilní likvidátory
Junáka Jiřího Haškovce33 a Alžbětu Jedličkovou, nebo také Pavla Křivského na podzim
1952 odsouzeného na doživotí coby člena ilegálního skautského odboje. AVÚJ se
29 Ten den jednal na ústředí Junáka předseda SČM Zdeněk Hejzlar.
30 Stanovy Junáka vymezovaly organizaci jako organizaci nepolitickou (ve smyslu nestranickém),
neúčastnící se jako celek politické práce. To byla přímo také podmínka členství v mezinárodní skautské
organizaci.
31 Plajner jako sociální demokrat měl osobně kladný postoj k obrodě NF, ovšem tehdy dokázal toto své
osobní přesvědčení oddělit od povinností vyplývajících ze své funkce v Junáku. K vytvoření akčního
výboru Junáka dal podle svých slov pokyn zejména proto, že se v dané situaci snažil zabránit okamžité
likvidaci Junáka, v čemž ho podporovala jeho víra v to, že takovýto pokyn včetně jeho důsledků bude pro
organizaci přijatelnější, než kdyby iniciativu převzal SČM. (MORKES, F. Příspěvek k úloze… Příspěvky
k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 579.).
32 Někteří autoři uvádějí název Ústřední akční výbor Junáka. Srov. MORKES, F. Příspěvek k úloze…
Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 579, nebo BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s.
204.
33 Jiří Haškovec byl původně odchovancem známého oddílu: Foglarovy Dvojky. Sám byl v letech 1945–
1948 vedoucí oddílu a střediska. Před rokem 1948 přispíval do levicového periodika Plameny, jehož
vydávání pozastavilo vedení Junáka. V únoru 1948 se stal členem AVÚJ. Dá se říct, že na své kritice
skautingu vybudoval celou svoji životní kariéru. Jeho nemilosrdné kritiky skautingu vyústily do
bezpodmínečné podpory PO ČSM. Prohlašoval pak, že český skauting je třeba zničit. Z jeho diplomní
práce vycházel autor známého pamfletu Alois Poledňák (srov. LEŠANOVSKÝ, K. Komunismus a skautikomunisté [CD-ROM]. 2009, s. 16, 17, 43 a 290).19
přihlásil k podpoře Gottwaldovy vlády, deklaroval jednotu se SČM, přijal Junácký
manifest a obratem odvolal dosavadní šéfredaktory skautských tiskovin.34
Ačkoliv se původně předpokládalo proběhnutí sněmu v řádném termínu, byl
sněm den před zahájením rozhlasem odvolán, dále bylo přikročeno k likvidaci Ústřední
duchovní rady Junáka (a tím také k likvidaci homogenních oddílů) a také k opuštění
principu výlučnosti a výběrovosti Junáka.
Je třeba zdůraznit, že v této fázi vývoje většina členů vedení Junáka věřila
v možnou existenci reformované organizace Junák ve změněných podmínkách (např.
jako dětské organizace SČM) a toto vedení, reprezentované AVÚJ, nebylo podle
Morkese ještě likvidátorské.35 Nic to však nemění na skutečnosti, že nebylo jednotné a
scházela mu podpora nižších složek, které ve své většině pokračovaly v další činnosti.
První předzvěstí likvidace organizace bylo schválení březnového rozhodnutí
ÚAV NF o začlenění Junáka do SČM jako jeho dětské organizace na počátku dubna
1948 během celostátní konference SČM.36 Zde byla také vyhlášena reorganizace Junáka
dle budoucího nového státního uspořádání a vydán pokyn k povinnému převedení členů
Junáka starších 15 let do SČM.37 To mělo za následek nesouhlas členstva, který záhy
přerostl v první likvidační vlnu uskutečňovanou ukončováním činnosti. Je pravdou, že
některé oddíly, které se oficiálně rozešly, dál pokračovaly v činnosti, svou příslušnost
však nevyjadřovaly navenek. Některým vedoucím nebylo rozhodnutími akčních výborů
dovoleno s dětmi pracovat, oddíly takto opuštěné se často rozpadly. Další formou
34 Z pozice šéfredaktora Junáka byl odvolán Jaroslav Novák a z pozice šéfredaktora Činovníka Dr. Karel
Průcha.
35 MORKES, František. Junák po únoru 1948. Reportér, roč. 5, č. 25, s. II přílohy.
36 Podle slov tehdejšího náčelníka Junáka Dr. Plajnera šlo de facto o zánik spolku Junák i se svými
podpůrnými spolky nazývanými Sdružení přátel Junáka (BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ,
1999, s. 205). Ve stejném smyslu hovoří i dopis ze sekretariátu ÚV ČSM ze 17. července 1950
adresovaný Ministerstvu národní bezpečnosti (Archiv bezpečnostních složek, fond H, sign. H-163,
Junák). Ten vznikl možná neznalostí souvislostí, nehovoří o věci s erudicí. Plajnerův výrok je nutno
chápat v souvislosti s ospravedlněním vlastních pozdějších kompromisních kroků. De iure byla
organizace zrušena vymazáním spolku Junák ze spolkového registru, a to oznámením ministerstva vnitra
z 13. září 1950 v Úředním listě republiky Československé, díl II. Junák tedy po celostátní konferenci
SČM dál fungoval jako ryze dětská organizace v rámci SČM, ovšem s hospodařením podřízeným jeho
orgánům. O likvidaci více v další kapitole.
37 Reorganizací tak byla zlikvidována dosavadní struktura zahrnující země, oblasti a okrsky, místo
kterých byly od 1. července 1948 vytvořeny krajské a okresní rady Junáka (KOPT, M. aj. Český
skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 25); Junák v SČM se měl nadále zabývat pouze výchovou dětí
od 7 do 15 let a připravovat je tak na vstup do SČM. Lhůta pro přechod starších do SČM byla nejprve
stanovena na konec června, později musela být posunuta do 30. září 1948. Na podzim byla ještě
stanovena horní věková hranice pro členství v SČM (28 let), aby se omezil vliv starších „nepřátel nového
směru“ na výchovu mladších.20
likvidace bylo nucené slučování oddílů s malým počtem členů, nebo vytváření tlaku na
„nespolehlivé“ vedoucí k odchodu.
Další období bylo poznamenáno liknavostí AVÚJ a stupňováním vlivu junáků –
likvidátorů ve vedení organizace (J. Haškovec a Krajská rada Junáka v Praze), který
převážil v druhé polovině prázdnin 1948 po budapešťské konferenci představitelů
mládežnických organizací především z lidově demokratických států. Zde byl
československý skauting (dále jen čs. skauting) podroben ostré kritice, označen za
agenturu imperialismu, zdůrazněna nutnost revize členství ve Světovém skautském
ústředí a vyjádřena jednoznačná podpora budování pionýrských organizací. Myšlenka
skautingu byla také díky silně prosazovanému názoru maďarských pořadatelů o
nevhodnosti skautingu a jeho výchovného systému („budovaného ve prospěch
buržoazie“) zcela odsouzena.38
1.2 Regiony Náchod a Trutnov
Tato podkapitola dokládá, jak vývoj na národní úrovni korespondoval s vývojem
v daných regionech. Pohraniční oblasti jsou zde, ale i v celé práci upozaděny.
39 Podle
dosavadního bádání se zatím tyto oblasti jeví z hlediska skautské rezistence a odboje
jako méně výrazné. Existuje pro to několik dobrých důvodů.
Souvisí to s poválečným odsunem německého obyvatelstva z Trutnovska a
Broumovska. Na jejich místo přišlo české obyvatelstvo, které se vzájemně neznalo a
bylo pro něj i pro místní Čechy obtížné navázat rychle vzájemné kontakty a vytvořit
takové skautské zázemí, jež by později mohlo být oporou případné rezistenci a odboji.
Navíc skauting byl z dob první republiky záležitostí spíše bohatších vrstev, v nižších
sociálních vrstvách, jaké přišly do pohraničí po odsunu, rozhodně nedominoval.
V těchto nižších sociálních vrstvách převládali hlavně voliči KSČ,40 kteří
z logiky věci neměli ke skautingu příliš blízko. Proto není divu, že již v letech 1949-
1950 existovalo na Trutnovsku, Broumovsku i Královédvorsku velké množství
38 KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 321.
39 Podle struktury skautské organizace po roce 1945 se jedná zejména o okrsky Broumov a Trutnov,
v menší míře pak také Police nad Metují a Dvůr Králové nad Labem.
40 Ve volbách v roce 1946 získali komunisté v okrese Trutnov 47,6 % hlasů, druzí národní socialisté měli
o polovinu méně. Zajímavé také je, že KSČ zvítězila v okrese ve všech obcích kromě čtyř (SOkA
Trutnov, fond Okresní výbor národní fronty, kart. 44, inv. č. 327).21
pionýrských skupin. Naproti tomu na Náchodsku byla v té době pouze jediná.41
Podobně tomu bylo s domy pionýrů a mládeže. Zatímco v Trutnově a Úpici existovaly
takové domy od roku 1953, v Náchodě vznikl až v roce 1964!42
Z uvedených důvodů je náchodský skautský okrsek43
z hlediska pramenů
mnohem lépe zabezpečen. Níže uvedené poznámky se proto týkají středisek
v Náchodě, Hronově a Jaroměři.
V týdeníku Jiráskův kraj vyšel 6. září 1945 článek náchodského junáka
Jindřicha Lelka (1890-1972), ve kterém si stěžuje na těžkosti se získáním klubovny
navzdory pomoci a pracovnímu nasazení junáků ve prospěch města a občanů obecně.44
Článek koresponduje s realitou v celé zemi, kde junáci obětavě pracovali ve prospěch
poválečné republiky, přitom se jim však z míst státní správy nedostávalo výraznější
podpory ve formě dotací, apod. Slovy pracovní nasazení junáků vyjadřuji jisté
poválečné novum,45 a sice masovou účast junáckých složek na brigádních činnostech,
ať už se týkaly „pouze“ sběru odpadů, nebo některých větších akcí organizovaných
centrálně ústředím Junáka.
Například v červenci roku 1947 se náchodský 2. chlapecký oddíl pod vedením
mladého okrskového velitele a vedoucího 2. oddílu Jiřího Šimáně vydal v rámci
Dvouletého pracovního plánu Českého Junáka46 na pomoc při zemské brigádě na
Šumavě. Zde tábořilo a pracovalo zhruba 20 chlapců po dobu 4 týdnů, přičemž
požadavkem na každého bylo odpracovat alespoň 70 hodin. Za odvedenou práci na
Zemské junácké brigádě Šumava byli její účastníci 7. prosince 1947 v Náchodě
41 Srov. Nových věků nové mládí. Příspěvek k dějinám dětského a mládežnického hnutí ve Východočeském
kraji. 1. vyd. Hradec Králové: Krajský dům pionýrů a mládeže, 1984, nestránkováno.
42 Srov. Nových věků nové mládí. Příspěvek k historii a činnosti domů pionýrů a mládeže ve
Východočeském kraji. 1. vyd. Hradec Králové: KDPM, 1989, s. 63 a 78.
43 V náchodském junáckém okrsku došlo zásahem okrskového velitele v Náchodě Jiřího Šimáně na
začátku roku 1947 ke včlenění do té doby samostatného okrsku Nové Město nad Metují pod okrsek
Náchod.
44 LELEK, J. Buď připraven aneb takhle to asi nepůjde. Jiráskův kraj. Týdeník ONV Náchod, roč. 1, č. 16.
45 Junáci sice dříve pomáhali v klíčových momentech historie ČSR, nikdy se však nejednalo o tak
hromadnou a v delším časovém horizontu organizovanou činnost jako v letech 1945 až 1948. Stalo se tak
jistě i vlivem tehdejší situace, kdy pracovní hesla byla v kurzu a junáci svou aktivitou naznačovali svou
vůli do určité míry vyjít vstříc tehdejšímu režimu. Že tato míra měla své limity, se projevilo v činnosti
nižších složek po únoru 1948 a později také různými druhy rezistence a odbojem.
46 Dvouletý pracovní plán byl vydán Ústřední radou Junáka v roce 1946. Byl příspěvkem početné
organizace mládeže do dvouletého budovatelského plánu čs. vlády. Plán kladl důraz na ty prostředky
junácké výchovy, které byly zároveň prostředky produktivními (junácká organizace se zavázala během
dvou let odpracovat ve prospěch republiky souhrnně 20 mil. hodin). Na druhou stranu plán jasně
konstatoval důležitost práce jen do té míry, do jaké má výchovný rozměr. Cílem dvouletého plánu Junáka
bylo úsilí o mravní výchovu mládeže (srov. Dvouletý pracovní plán Českého Junáka. Praha, 1946, s. 3−4)22
vyznamenáni tehdejším ministrem informací Václavem Kopeckým, který jim
v zastoupení udělil odznaky budovatelů s knižními cenami.47
Skauti v Náchodě nemlčeli ani k dění ve svém ústředí v okamžiku, kdy
k vyhrocení atmosféry přelomu let 1947 a 1948 přispěla brněnská skupina zastánců
kolektivního členství Junáka v SČM. Ta v obavě z možného odhlasování zrušení tohoto
členství na chystaném sněmu ve Zlíně publikovala v polovině ledna 1948 tzv. Junácký
manifest s komentářem, který byl jakousi socialistickou revizí junáckého zákona.48
Takto od zákona odlišným pojetím byl v organizaci vyvolán značný rozruch a diskuze.49
Do diskuze se zapojili také náchodští skauti z 2. chlapeckého oddílu, když 18. června
1948 zaslali na ústředí Junáka dopis, ve kterém 24 podepsaných členů oddílu vyslovuje
svoje nesouhlasné stanovisko s připravovanou změnou junáckého zákona. Doslova píší,
že bylo „konstatováno, že body nového zákona jsou, bohužel ve většině případech, často
velmi neobratně přehozená slova, slova stejného významu, které našemu hnutí
nepřinášejí opravdu nic nového.“
50
V hronovském skautském středisku paradoxně vznikly na jaře 1948 nové oddíly,
konkrétně to byla šestka vlčat ve Žďárkách a chlapecký skautský oddíl ve Zbečníku.51
V souvislosti se střediskem v Hronově je vhodné zmínit junácký film Na dobré stopě.
Tento celovečerní snímek se natáčel o letních prázdninách v roce 1947 podle námětu
Jaroslava Nováka. Režíroval ho Josef Mach a jeho asistentem a zároveň scénáristou byl
Lubomír Kaválek přezdívaný Bimba, junák skautující v hronovském středisku před
druhou světovou válkou. Své zkušenosti a znalosti pak využil při natáčení výše
zmiňovaného filmu, který byl v září a říjnu 1947 dokončen v ateliérech na Barrandově.
Premiéru měl film v mimopražských kinech v prosinci 1947, plánovaná premiéra
v Praze (15. května 1948) se neuskutečnila. V květnu 1950 byl film stažen z kin a
v našich kinech byl promítán až v roce 1992. Kaválek odešel do exilu v Německu, kde
poté působil jako redaktor rádia Svobodná Evropa.
O něco složitější byla situace v junáckých střediscích Jaroměř a Nové Město nad
Metují. Podle nepodepsaného a neadresovaného záznamu z 24. června 1948 o
47 Archiv Jindřicha Šolce, Zápis o Zemské junácké brigádě Šumava v roce 1947.
48 Srov. např. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 201.
49 Např. zemský sněm v Brně manifest jednoznačně odmítl a vyslovil se pro vystoupení ze SČM, naproti
tomu obdobný sněm v Čechách se zachoval přesně opačně.
50 HNÍZDIL, J. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis, s. 114.
51 FLOUSEK, J. Kronika hronovského skautingu. 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 35 (dále jen
FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999).23
prověrkách činovníků byly konstatovány jak dobré politické profily tamních
představitelů Junka, tak i dostatečné agenturní obsazení v junáckém okresu Jaroměř.52
Rukou připsaná poznámka na druhé straně záznamu dole hovoří o postoupení zprávy 3.
odboru a zařazení do přihrádky „Junák – vedoucí“. Jedná se o odbor Okresního oddělení
MV Náchod (dál jen OO-MV), u kterého byl příslušný objektový podsvazek veden.53
V druhém takovém záznamu z 15. července 1948 o prověrkách činovníků v
Novém Městě nad Metují, který je už adresován Oblastní úřadovně Státní bezpečnosti
v Hradci Králové, zazněla varování před „reakčními živly“ a jejich neochotou
spolupracovat se SČM. Zde se také poprvé v materiálech StB vyskytuje jméno Jiřího
Šimáně, o kterém bude ještě na mnoha stranách řeč.54
Posledního oblastního sjezdu Jiráskovy skautské oblasti konaného v Králíkách v
květnu 1948 se zúčastnily skautky a junáci ze středisek Úpice, Červený Kostelec,
Hronov, Dvůr Králové nad Labem i Česká Skalice.55 V létě 1948 proběhlo
v náchodském skautském (tehdy již) okrese 16 letních táborů.56
Na Trutnovsku se z této doby dochovaly registrace několika oddílů z Trutnova,
Žacléře, Velkých Svatoňovic, Úpice a Rtyně v Podkrkonoší a osobní listy některých
činovníků, stejně tak se dochovaly i registrace z Královédvorska, nicméně bližší
informace o činnosti těchto oddílů se nedochovaly, nebo nejsou dostupné. Několik
poznámek k tomuto regionu, zejména k Úpici, je umístěno v následující kapitole.
Ačkoliv byl Zemským odborem bezpečnosti založen svazek s názvem Junák již
11. září 1945,57 je obecně možno konstatovat, že v období let 1945 až 1948 se
nepodařilo státně-bezpečnostním orgánům vytvořit ve skautské organizaci síť agentů.
52 V řeči dokumentů Státní bezpečnosti je agenturním obsazením míněno nasazení různých druhů
spolupracovníků StB většinou na konkrétní osoby.
53 Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), Fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese
Náchod.
54 Tamtéž.
55 Oblastnímu sjezdu Jiráskovy oblasti v květnu 1948, předcházely velmi úspěšné sjezdy v dřívějších
letech. V červnu 1946 proběhl s velkou účastí junáků a skautek z tohoto regionu sjezd v Josefově, o rok
později se konal v Přelouči.
56 ANDRÝS, V. Almanach. 80 let střediska Junáka Jiřího Šimáně – Šípa Česká Skalice. 1917−1997 aneb
slova o skautingu. Česká Skalice: Lubasoft, 1997, s. 20.
57 ZACHARIÁŠ, J. Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka, aneb Karel Průcha a spol. (1952). 1.
vyd. Praha: ÚDV, 2005, s. 12.24
Výjimkou z tohoto tvrzení pak byla zřejmě výše uvedená střediska Jaroměř a Nové
Město nad Metují.
Ve skautské organizaci ale působili junáci-komunisté. Někteří z nich byli
úkolováni stranickými sekretariáty, nikoliv však samotnou Státní bezpečností, a jak
bude patrno v další kapitole, tito se začali projevovat především od poloviny roku 1948.
Na Náchodsku je zcela zřetelná snaha Junáka zapojit se plnou měrou do obnovy
státu zcela ve shodě s trendem v celé zemi.25
2 Léta likvidace skautingu 1948 – 1950
2.1 Skauting v českých zemích
2.1.1 Ostřejší kurz od léta 1948
Doba od srpna 1948 byla dobou realizace závěrů budapešťské konference,
dobou, kdy se do vnitropolitické situace výraznou měrou promítla situace mezinárodní.
Byla také dobou, kdy v ČSR začalo období postupné likvidace Junáka. A to nejprve na
schůzích ÚKM ÚV KSČ, její junácké subkomise a AVÚJ, od konce září 1948 pak již
podle Morkese zcela otevřeně, když AVÚJ oznámil zánik oddílů vodních skautů a
zabavení jejich majetku.58 Tak bylo na mnoha místech odstartováno svévolné rušení
junáckých oddílů (nejen vodáckých), klubovny byly zapečeťovány a majetek
zabavován, bylo opakováno heslo o škodlivosti skautské výchovné metody.
V této době se rodil odpor na nižších úrovních organizačních složek: činovníci,
kteří odmítli vstoupit do 30. září 1948 do SČM, nemohli vykonávat funkci vedoucích
oddílů a jejich oddíly se oficiálně rozpadly (i to je výraz rezistence, i když pasivní).
Některé z nich ale pokračovaly dál v činnosti samostatně a tajně, nebo v rámci jiných
organizací.
Tyto kroky však zdaleka nedoprovázel pořádek ze strany ÚKM ÚV KSČ ani
AVÚJ: poměrně chaoticky byly zejména na podzim 1948 zakládány školní pionýrské
oddíly Junáka.59 Šlo o chytrý tah ÚKM ÚV KSČ a předsednictva ÚV KSČ nabídnout
dětem vlastní organizaci pod přitažlivým názvem Junák, ve kterém se však zcela
záměrně pokládaly základy budoucí pionýrské organizace.60
V létě 1948 ještě probíhaly lesní školy a kurzy pro vedoucí, část z nich už ale
byla pod vlivem a se zaměřením na SČM a politickou výchovu. Na podzim se konala
povinná školení svazáků a junáckých činovníků nevalné úrovně, na nichž byla účast
zbylých junáckých činovníků povinná. Zde byl probírán hanlivý pamflet na Junáka od
Jiřího Haškovce s názvem „Co je Junák?“.61 Rapidně klesal zájem samotných rodičů
58 MORKES, František. Junák po únoru 1948. Reportér, roč. 5, č. 25, s. IV přílohy.
59 Vznik školních oddílů Junáka byl plánován již před budapešťskou konferencí jako překlenovací můstek
mezi junáckou a budoucí pionýrskou organizací, která měla být budována podle sovětského vzoru. K té se
školní oddíly blížily svou vazbou na školu a učitele jako vedoucí.
60 KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 23−24.
61 Tamtéž, s. 143−161.26
posílat děti do veřejně kritizované organizace. Na podzim 1948 končí organizace Junák
ve své původní podobě. Oddíly, které se ještě držely díky benevolenci místních orgánů
nebo z jiných důvodů, v podstatě bez podpory přežívaly a byly trpěny, později už nešlo
ani o oddíly ale spíše o činovníky, kteří tvořili zbytky organizace. Podle Milana
Svobody v letech 1948–1950 mnoho oddílů přestoupilo do Sokola jako kanoistické
nebo turistické oddíly, kde oddílům nebylo bráněno v činnosti jako v Pionýrské
organizaci. V průběhu let 1948–1951 byla nejprve z tiskáren a vydavatelství stažena
dětská literatura s junáckou tematikou, v zápětí pak vyřazena i z knihoven s označením
braková.62 Všechny tyto okolnosti měly za následek prudký úbytek registrované členské
základny. Morkes ve svém Příspěvku k úloze a postavení junácké organizace
v Československu po roce 1945 uvádí na s. 581 úbytek 60 tis. členů za rok 1948,63
Bruno Břečka v Kronice píše, že „počet členů Junáka klesl ze 180 000 v roce 1947 do
dubna 1949 na 30 000 členů a členek v českých zemích a na 7 000 členů a členek na
Slovensku“.64
Ve dnech 23. a 24. dubna 1949 se v Praze konala tzv. slučovací konference
mládežnických organizací v ČSR, na které byly čtyři65 dosavadní organizace mládeže
sloučeny do jedné nesoucí název Československý svaz mládeže (dále jen ČSM). Na
konferenci byla také ustanovena Pionýrská organizace ČSM (dále jen PO ČSM) jako
jeho dětská složka. Junák už nebyl potřebný ani žádoucí. Jak jsem již naznačil dříve,
vzorem pro PO ČSM se stala politicky zaměřená sovětská pionýrská organizace, která
ideologicky vycházela z učení marxismu-leninismu. Byla budována na školách prvního
a druhého stupně a její organizační struktura kopírovala strukturu školy.
Od 3. června do konce října 1949 byl náčelník Junáka Rudolf Plajner internován
StB v Uherském Hradišti, byl suspendován, ale nebyl odsouzen ani vyslýchán. Poté
pracoval manuálně a od února 1950 do roku 1961, kdy odešel do důchodu, učil na
různých školách.
62 SVOBODA, M. Hledání zaváté stezky: Příspěvek k dějinám českého skautingu. 1. vyd. Praha: Leprez,
1994, s. 142, 143 a 153 (dále jen SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994).
63 MORKES, F. Příspěvek k úloze… Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 581.
64 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 210.
65 Jednalo se o SČM, dále Svaz slovenské mládeže, Svaz mládeže Karpat a Svaz polské mládeže, tedy
vlastně o organizace mládeže vytvořené na národnostním principu (srov. HŘÍBEK, B. Sjednocení mladé
generace. Příspěvek k historii mládežnického hnutí v Československu v letech 1945−1950. Praha: Mladá
fronta, 1979, s. 191).27
V létě 1949 sice konaly některé oddíly ještě letní tábory, ty ale byly často
organizovány štáby ČSM jako borůvkové brigády na Šumavě, apod. Na podzim pak
fungovaly už jen osamocené oddíly, celá střediska ve většině nepracovala, nebo pouze
ilegálně. Z hlediska práva se domnívám, že slovo „ilegální“ ve smyslu nezákonný nemá
na podzim 1949 ještě své opodstatnění. Junák jako spolek byl totiž oficiálně zrušen až
15. září 1950 uveřejněním oznámení Ministerstva vnitra o zániku spolku Junák v
Úředním listě republiky Československé, díl II, č. 214. Spolek byl vymazán ze
spolkového registru a byla dána instrukce, aby obdobné opatření učinily také podřízené
národní výbory. K tomu byly vypracovány pokyny pro likvidaci a převod majetku
dosud existujících SpJ ve prospěch ČSM, resp. její PO.66
1. ledna 1951 oznámil ÚV ČSM rozpuštění Junáka s tím, že jeho úkoly byly
převzaty PO ČSM. ČSM na svém sjezdu v červnu roku 1950 zdůvodnil likvidaci Junáka
takto: „Naše praxe i zkušenosti z ostatních lidově demokratických zemí potvrzují a
ukazují, že jakkoliv demokratizovaný skautský systém a jeho výchovné metody nejsou
slučitelné s výchovnými cíli a potřebami lidově demokratické školy, protože jakékoliv
vzdalování dětí od školy neprospívá jejich všestrannému rozvoji a narušuje jednotný
výchovný systém.“
67
2.1.2 Počátky odboje, exilu a rezistence
Na tomto místě se sluší učinit několik málo poznámek o tom, jakým způsobem
členové Junáka vyjadřovali svou nespokojenost se změnou režimu, jež měla vliv na
situaci jejich organizace ve výše uvedených letech.
Nejradikálnějším projevem odporu bylo zapojení se do ilegální odbojové
činnosti. V tomto období se jednalo především o skautky a skauty podílející se na
přípravách státního převratu v květnu 1949. Ten byl odhalen Státní bezpečností (dále
jen StB), která se zapojila do konspirace a nad převratem převzala kontrolu. V procesu
s mozkem této akce JUDr. Jaroslavem Borkovcem byli k mnohaletým trestům odnětí
svobody odsouzeni skautka Dagmar Skálová a junáci Karel Skála s Jiřím Navrátilem,
66 ABS, fond H, sign. H-163, Junák, Opis dopisu Ministerstva vnitra z 12. října 1950 adresovaný ČSM o
zániku spolku Junák, ústředí skautské výchovy v SČM a Pokyny pro likvidaci odboček SpJ, s. 17 a 18.
67 BARTOŠ, J. aj. Dějiny pokrokového hnutí mládeže v Československu: Období 1939–1960. 1. vyd.
Praha: Mladá fronta, 1967, s. 86.28
aj. V září 1949 je s mnohaletými tresty následovala roverská68 skupina z Českých
Budějovic, která rozšiřovala protikomunistické letáky a byla organizována v odbojové
skupině.69
Jiným projevem nesouhlasu živeným přesvědčením, že v dané situaci není
možno pracovat svobodně, byl odchod do exilu. S přibývající měsíci se začalo jednat o
velmi riskantní záležitost, která byla klasifikována jako úmysl trestného činu velezrady,
vyzvědačství a ohrožování zájmů republiky v cizině. První čs. skauti v exilu se
formovali již koncem dubna 1948, množství ilegálních odchodů za hranice se
uskutečnilo během junácké brigády Šumava v létě 1948, kterou vedl tehdejší pracovník
AVÚJ Dr. Pavel Křivský (1912-), později sám odsouzený Státním soudem. Mnoho
junáckých činovníků pak v říjnu 1948 následoval do exilu také starosta Čs. Junáka
Velen Fanderlik, který byl pak po dlouhou dobu předsedou čs. skautů v exilu.70
Někteří členové se po oficiálním ukončení činnosti svých oddílů dál tajně
scházeli, skautovali a utvrzovali se ve skautských ideálech ať už zcela samostatně, nebo
zaštítěni některou z existujících organizací. Mnohé oddíly se tak snažily pracovat
především v tělovýchovné organizaci Sokol. Další organizace mládeže začaly vznikat
vzhledem k naprosté převaze PO ČSM až později.71 Až s určitým časovým odstupem
bylo možno v některých místech působit v rámci PO ČSM. Organizace Svaz pro
spolupráci s armádou (dále jen Svazarm) vznikla až v listopadu 1951, Československý
svaz tělesné výchovy (dále jen ČSTV) vznikl dokonce až březnu 1957, i když podobné
svazy mu předcházely již od roku 1949.
Někteří skauti ideálům zůstali věrni „pouze“ myšlenkově (bez navenek
pozorovatelné aktivity), aby se později znovu zapojili do obnovy skautingu. Ti, kteří se
dál jakýmkoliv způsobem scházeli, setrvávali v tzv. latentní rezistenci, zatímco druhá
skupina věrná myšlenkám skautingu uplatňovala u sebe rezistenci pasivní. Obě skupiny
tak různými způsoby vyjadřovaly své postoje odporu vůči režimu.
68 Roveři (muži) a rangers, někdy též roverky (ženy) jsou výchovné kategorie Junáka pro mladé po
16.−17. roku věku.
69 LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. Nezradili skautský slib. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a
vyšetřování zločinů komunismu, 2000, s. 36 (dále jen LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. 1. vyd.
Praha: ÚDV, 2000).
70 Nejen za to byl Fanderlik v roce 1952 odsouzen k trestu smrti in absentia.
71 V červnu 1950 se konal I. sjezd ČSM, na kterém byl zhodnocen rok jeho fungování a konstatována
členská základna přes milion členů, v PO ČSM bylo přihlášeno na 146 tisíc dětí (srov. Pionýrská
encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 27).29
2.2 Region Náchod a Trutnov
2.2.1 Okresní rada Junáka v Náchodě a Jiří Šimáně
Postupná likvidace skautského hnutí v ČSR v letech 1948 až 1950 byla
samozřejmě přijímána s nevolí u velkého množství nižších organizačních složek, které
pociťovali na vlastní kůži, že se skauting i přes výběrovost a náročnost na své členy těšil
poměrně slušné oblibě. Nejinak tomu bylo ve velmi „skautsky silném“ okrese Náchod,72
který od počátku roku 1947 vedl učitel Jiří Šimáně – Šíp (1926–1975), tehdy jako jeden
z nejmladších okrskových velitelů v ČSR.73 Právě i díky němu a jeho nepřeberným
aktivitám bylo o skautkách a junácích v rámci okresu velmi mnoho slyšet. Sám napsal
(především v letech 1945 až 1948) do týdeníku Jiráskův kraj množství článků o činnosti
junáků, táborech, brigádách, kulturních akcích, apod.
Od září 1948 do konce června 1950 byl Šimáně zaměstnán jako učitel čekatel na
1. národní škole v Náchodě,74 nabízí se tedy otázka, jak pokračoval skautský okres ve
své dříve úspěšné činnosti v období, které již bylo pro skauting méně příznivé.
Vzhledem k tomu, že Jiří Šimáně během zaměstnání na náchodské škole nastoupil na
základní vojenskou službu, bylo zřejmé, že pro ostatní činovníky působící do té doby
v junáckém okrese to bude citelná ztráta.75 Podle pozdějšího svědectví Jiřího Šimáně
byla za výše uvedených okolností na 18. září 1948 svolána porada dosavadních členů
okresní rady Junáka (dále jen ORJ) Náchod, na které byla přerušena oficiální činnost.76
De facto lze říct, že také díky odchodu Šimáně na vojenskou službu přestala fungovat
ORJ, nicméně minimálně v těch případech, které dokládám níže, dál jednotlivé oddíly
alespoň částečně pracovaly.
72 V červenci 1948 došlo k již zmiňované změně organizační struktury Junáka. Dosavadní okrsky byly
nahrazeny junáckými okresy, v jejichž čele stále příslušná okresní rada Junáka.
73 Jiří Šimáně (nar. 24. ledna 1926) se narodil v Praze jako syn státního úředníka a písařky. Poté, co mu
matka brzy zemřela, staral se o něho a jeho bratra otec sám. Z této doby zřejmě pramenila Jiřího
samostatnost. V roce 1937 se přestěhovali do Náchoda, kde také Šimáně začal záhy skautovat. Ve
skautování pokračoval také po válce, kdy se stal okrskovým velitelem v Náchodě (později předsedou
okresní rady Junáka). Za války absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové a po válce nastoupil jako
učitel. O jeho dalších životních cestách je pojednáno dále.
74 Archiv rodiny Šimáňových (dále jen ARŠ). Dopis o přeložení J. Šimáně z Rokytníka do Náchoda z 28.
srpna 1948.
75 Jiří Šimáně nastoupil na základní vojenskou službu od 1. října 1948, vrátil se z ní 1. června 1950 (ARŠ,
Služební výkaz Jiřího Šimáně).
76 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod.30
I během vojenské služby přicházely za ním do posádky žádosti ČSM o předání
majetku různých středisek. Stejně jako během své předchozí práce ve skautském hnutí,
tak i v průběhu plnění základní vojenské služby se projevovaly některé vlastnosti Jiřího
Šimáně, které se posléze staly pro něj charakteristickými a do značné míry
ovlivňujícími vztah komunistické moci k jeho osobě. V tomto okamžiku šlo o jeho
snahu a chuť pracovat poctivě a tak, aby si svou práci mohl před svým svědomím vždy
obhájit, a to na jakékoliv pozici, která mu byla i později v budoucnosti přidělena.
Příkladem z vojny je pochvalný dekret udělený Šimáňovi velitelem Skupiny
kombinovaných oddílů pro technické důlní práce v Kladně „za svědomitou práci v v čsl.
dolech“,77 kde na podzim roku 1949 vykonával vojenskou službu.
Po návratu do civilu byl Šimáně z náchodské školy přeložen na národní školu na
Bohdašíně u Červeného Kostelce, kde od 1. července 1950 zastával funkci ředitele
školy.
78 Zde byl podle svých slov vyjádřených v již zmiňované Zprávě od počátku
kontrolován a navštěvován členy KSČ, apod.79 K této informaci je třeba přistupovat
s jistou rezervou, protože v příslušném dokumentu jsou v tomto místě uvedeny rozporné
skutečnosti do sebe nezapadající a ověřit autenticitu této části nebylo možné. Jistě
doložitelné jsou však skutečnosti, které se odehrály zhruba o rok později a o kterých je
podrobněji pojednáno ve 3. kapitole.
V následujících podkapitolách je soustředěn výběr, reprezentující některé
doložené druhy rezistence v regionech Trutnov a Náchod.
2.2.2 Středisko Hronov
Po letních táborech roku 1948 byly také v Hronově starším 15 let předloženy
přihlášky do SČM. Jak píše Flousek ve své Kronice, většina členů hronovského
střediska odmítla vstoupit a někteří byli prý nuceni změnit zaměstnání.80 Je možné, že to
bylo hlavním důvodem pro poměrně brzký konec organizace v tomto městě, ke kterému
došlo na přelomu let 1948 a 1949. Flousek dále uvádí ještě dvě vystoupení proslavené
hronovské junácké dechové kapely „Kutálky“. První bylo zároveň posledním oficiálním
77 ARŠ, Pochvala velitele SKDO-Kladno z 23. listopadu 1949.
78 Šimáně byl ze služební potřeby funkcí pověřen dopisem ONV v Náchodě s platností od 1. července
1950. Do té doby byl stále zaměstnancem 1. národní školy v Náchodě (srov. ARŠ, Dopis o ustavení J.
Šimáně ředitelem na Bohdašíně z 24. července 1950).
79 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod.
80 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 36.31
vystoupením kapely na koncertě 19. března 1949 v Jiráskově divadle. Druhé vystoupení
se váže na mimořádně povolený „Junácký“ ples v Hronově konaný 28. ledna 1950.81
Flousek informaci získal z deníku Marty Hnízdilové a jejího manžela, tehdy již
bývalého hronovského junáka, Josefa Hnízdila, který jako člen kapely na plese hrál.82 Je
možné, že se ples mohl uskutečnit vzhledem k rozdílné rychlosti likvidace skautingu
v jednotlivých místech, která závisela na více proměnných, jako např. vstřícnost a
sympatie představitelů města či obce vůči junákům, stadium konstituování okresních
orgánů SČM, resp. ČSM a v neposlední řadě také agilnost místních představitelů
vznikající PO ČSM.83 Navíc v této době ještě nebyl skauting oficiálně zakázán. Spíše je
ale pravděpodobnější, že ples sice pořádali skauti, ale ne pod svojí hlavičkou.84
Z hlediska přesného časového zařazení a ilegality lze obtížně hodnotit vykonání
dodatečného slibu celého oddílu z Nového Hrádku, který se uskutečnil někdy na podzim
roku 1949 za účasti tehdy již bývalého okrskového velitele Jiřího Šimáně i Jiřího
Flouska z Hronova v jednom z opevnění vystavěných před druhou světovou válkou
poblíž Nového Hrádku.85 Když vše skončilo a účastníci se chtěli nepozorovaně rozejít,
zjistili, že les s bunkrem je obklopen lidmi se zbraněmi. Naštěstí se jednalo o myslivce
na honu. Potíž s hodnocením tkví v tom, že Flousek píše o slibu jako o tehdy již
zakázané činnosti, čemuž by spíše odpovídal až rok následující, a oba jmenovaní
účastníci jsou již po smrti.86
2.2.3 Středisko Náchod
V náchodském středisku byla činnost oficiálně zastavena dopisem všem
vedoucím oddílů od vedoucího střediska Jakoubka z 29. srpna 1948. K dispozici mám
81 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 36, 37.
82 Archiv manželů Hnízdilových, Deník manželů Hnízdilových.
83 Jedním z bodů, které stanovilo zasedání ÚV ČSM v červnu 1949, bylo sjednocení většiny mládeže
v řadách ČSM. Tento požadavek vyjádřený cílovou metou 1 mil. členů ČSM (a 100 tis. členů PO ČSM)
do plánovaného I. sjezdu v červnu 1950 se pak začal prakticky naplňovat ve formální honbě za termíny a
čísly, aniž by byla dána dostatečná pozornost a péče nově přistoupivším členům. Masově se akce rozběhla
ve školním roce 1949-1950 a projevila se ve výraznějším zakládání pionýrských oddílů přímo na školách
(srov. BARTOŠ, J. aj. Dějiny pokrokového hnutí mládeže v Československu: Období 1939–1960. 1. vyd.
Praha: Mladá fronta, 1967, s. 88, 89 a 93).
84 Plesy tehdy povoloval místní národní výbor (dále jen MNV), záleželo tedy, kdo byl tehdy v jeho čele a
jaký postoj zaujímal ke skautingu.
85 Oba zmiňovaní muži spolupracovali v rámci skautské organizace již v poválečných letech, jejich
přátelství přetrvalo dobu nesvobody a v roce 1968 byli hlavními postavami při obnově skautingu na
Náchodsku. Přátelství pokračovalo až do smrti prvního z nich v roce 1975.
86 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 37.32
dopis vedoucímu 2. chlapeckého oddílu, ve kterém se na jednu stranu uvádí, že velitel
střediska „s okamžitou platností zastavuje veškerou junáckou činnost vašeho oddílu“
87
,
na druhou stranu zároveň zve na schůzku plánovanou na 1. září všechny ty, kteří budou
chtít dál skautovat. O tom, že skupinky junáků a skautek v Náchodě fungovaly alespoň
torzovitě v dalších letech, svědčí uskutečněné tábory. V roce 1949 se konal poslední
oficiální tábor 1. chlapeckého oddílu ve Smrčné nad Sázavou, ve stejném roce tábořily i
světlušky. První chlapecký oddíl pak tábořil ve stanech ještě v roce 1950 u chalupy SpJ
v Náchodě na Bischofsteině u obce Skály, stejně tak i v roce 1951. Další léto se vydali
na Sázavu, v roce 1954 se ještě setkali na Skalách u Bischofsteina. Poslední společnou
akcí tehdy již odrostlých členů bývalého 1. chlapeckého oddílu v Náchodě bylo v roce
1956 pěší putování na Sázavu do míst, kde pobývali před 4 lety.
88 Nutno ovšem
podotknout, že šlo spíše už jen o nárazové akce bez známek soustavnosti a pevné
organizovanosti v dobách mezi akcemi. Vlastní činnost fungovala už spíše na bázi
party, rozhodně ne jako celý oddíl. Nic to ale nemění na tom, že základy k vytvoření
vazeb v této skupině byly položeny v junáckém oddíle.
Se skautingem v Náchodě z této doby se pojí ještě jedna zajímavá historka, jež
byla dosud ze skromnosti hlavního aktéra nezveřejněna. Již zmiňovaný hronovský junák
(v té době již žijící v Náchodě) Josef Hnízdil si 19. února 1950 vyrazil se svou
manželkou na procházku po Náchodě. Při cestě kolem klubovny 1. chlapeckého oddílu
(kterou už přebral ČSM) si povšimli, že klubovna je otevřená. Po delším pozorování a
zjištění, že nikde nikdo není, se odhodlali a ze zabaveného majetku zachránili oddílovou
vlajku, kterou pak až do roku 1968 schovávali u sebe doma, a to i během domovních
prohlídek StB. V roce 1968 ji ze skromnosti anonymně podali na poštu s adresou
obnoveného 1. oddílu.89
2.2.4 Středisko Jaroměř
Ve skautských klubovnách v Nesyté proběhla již zmiňovaná „školení“
vedoucích a svazáků. Na školení šlo prý o „komunistickou propagandu s trochou
skautských myšlenek“.90 Oddíly se ještě nějakou dobu scházely, např. v roce 1949
87 HNÍZDIL, J. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis, s. 121.
88 Tamtéž, s. 89−94.
89 Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010.
90 VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1945–1950, II. část. In Ročenka knihovny a muzea
v Jaroměři III. 1998. Jaroměř, 1999, s. 61.33
tábořil 4. chlapecký oddíl v Harcově pod vedením Václava Kellera st., který chlapce
nejspíš registroval pod PO ČSM.
Oficiální zprávy z tohoto období jsou skoupé, víme ovšem, že 13. prosince 1950
byly z již zabavené klubovny zachráněny vlajky, kroniky, historické dokumenty a
fotografie (zámek svazáci ještě nevyměnili). K 31. prosinci 1950 pak jaroměřské
středisko definitivně skončilo svou činnost.91
V této době se někteří členové střediska stáhli z různých důvodů do ústraní,92
většina vedoucích ani členů však po PO ČSM nepřešla, někteří hlavně starší členové se
scházeli po domech, pořádali výlety, část vedoucích přešla pod později zformovaný
Svazarm či ČSTV. Takových skupin bylo několik, většinou je tvořili přátelé z oddílů,
které zanikly. Vedení jedné takové skupiny se ujal Ing. Zdeněk Beran – Beruška.93
Spolu s Rudolfem Šulcem a Zdeňkem Hovorkou si pronajali od lesní správy opuštěný
domek po Němcích mezi obcemi Uhřínov a Kačerov v Orlických horách. Zde se
scházeli o víkendech v letech 1950−1952. To skončilo, když jim později lesní správa
pronájem neprodloužila. Poslední společnou a doloženou akcí byl čtrnáctidenní putovní
tábor roverů v Nízkých Tatrách v roce 1955.94
Tato a obdobné aktivity zkomplikovaly vznik pionýrských skupin v Jaroměři.
Podle mapy zakládání těchto skupin vznikla na území tehdejších okresů Náchod a
Broumov v letech 1949-1950 pionýrská skupina pouze v Náchodě, Broumově a
Teplicích nad Metují, v Jaroměři tedy žádná.95
91 VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1945–1950, II. část. In Ročenka knihovny a muzea
v Jaroměři III. 1998. Jaroměř, 1999, s. 61.
92 Např. i vedoucí střediska Václav Keller st. byl členem do strany. Těžko lze o něm prohlásit, když
přestal skautovat, že zradil skautskou myšlenku. Když se prý občas doslechl, že se agilní komunisté
dozvěděli o skrytých schůzkách junáků, neváhal účastníky varovat.
93 Beran i po svém pozdějším přestěhování do Pardubic zůstal nadále v kontaktu s jednotlivci z Jaroměře
a v roce 1968 se aktivně zapojil do obnovy Junáka v Jaroměři. V první polovině 70. let byl také vyslýchán
Státní bezpečností, stejně jako mnoho dalších v souvislosti s vyšetřováním Jiřího Šimáně.
94 VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1945–1950, II. část. In Ročenka knihovny a muzea
v Jaroměři III. 1998. Jaroměř, 1999, s. 60−62.
95 Nových věků nové mládí. Příspěvek k dějinám dětského a mládežnického hnutí ve Východočeském kraji.
1. vyd. Hradec Králové: KDPM, 1984, nestránkováno.34
2.2.5 Středisko Červený Kostelec
Navzdory faktu, že se skauting v Červeném Kostelci objevil oproti okolním
obcím poměrně se zpožděním až v roce 1938,96 po druhé světové válce došlo
k masivnímu nárůstu členstva a vzniku velkého množství oddílů.97 Pro zajištění jejich
činnosti byla dokonce ustavena dvě střediska – jedno chlapecké a jedno dívčí. Podobně
jako v celé zemi ale nadšení postupně opadalo, některé oddíly se slučovaly a nakonec
došlo i na sloučení středisek.
Druhý chlapecký oddíl – věrní až do konce
Takovou proměnou prošel i jeden z oddílů, jehož činnost je v jeho kronice
doložena nejhlouběji do období totality a v jako jediné dostupné kronice z této doby je
v ní možno vystopovat postupný úpadek i opětovná vzepětí činnosti.
98 Na počátku roku
1948 se z důvodu nedostatku členů vedoucí 2., 3. a 6. chlapeckého oddílu dohodli na
jejich sloučení pod společným názvem 2. oddíl s vůdcem Jaroslavem Střihavkou.
V letech 1949-1950 ve vedení oddílu působili František Holý – Vydra či Jiří Udatný –
Ježek. V červenci 1949 se uskutečnil poslední oficiální tábor oddílu a
červenokosteleckých skautů vůbec u Sopotnice na Divoké Orlici, jehož se účastnilo
necelých 20 chlapců, což nebylo zase tak málo. Dva členové oddílu (Jiří Udatný a
Vladimír Skalský – Aput) dali přednost putovnímu táboru na kolách do míst u Opavy,
kde v roce 1948 s oddílem tábořili.99
Za výraz otevřené rezistence lze považovat odvážný počin 2. oddílu pocházející
z první poloviny roku 1950: oddíl začal vydávat svůj časopis Periskop,100 který během
několika čísel rozšířil svůj náklad na více než 100 ks. Časopis byl zasílán zájemcům,
mj. i junákům do Opavy. Právě díky přátelství a známosti s junáky z Opavy z minulých
let byl v časopisu otisknut jejich článek odsuzující výroky předsedy AVÚJ J.
Preiningera. O případných postizích kronika i deník mlčí, proto lze předpokládat, že se
tato informace nedonesla na úřední místa OO-MV v Náchodě.
96 Např. v Hronově vznikl skauting v roce 1920, v Úpici sahají počátky skautingu až do roku 1921 (i když
se jednalo o Junáky volnosti), v Náchodě dokonce již v roce 1917, v Jaroměři v r. 1919, v České Skalici
pak v r. 1917, apod.
97 V roce 1945 je v Červeném Kostelci doloženo nejméně 6 chlapeckých oddílů a 5 oddílů dívčích.
98 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika 3. chlapeckého oddílu Junáka v Červeném Kostelci,
později kronika sloučeného 2., 3. a 6. oddílu do 2. oddílu Junáka v Červeném Kostelci – HADAŘI 1945–
1950 (dále jen Kronika 2. chlapeckého oddílu).
99 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Deník Jiřího Udatného – Ježka.
100 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, časopis Periskop z 25. února 1950.35
Za zmínku ve vztahu k odporu stojí jeden z nejmladších zápisů v kronikách z let
1945 až 1950, který dokumentuje průběh slibového táborového ohně 2. chlapeckého
oddílu konaného 6. května 1950. Slib, kterého se zúčastnilo přibližně 29 členů oddílu, z
nichž rovných 15 slibovalo, nebyl jen prostým uplatněním jedné ze skautských metod a
rituálem přijetí do skautské rodiny. Za situace brzkého konce činnosti šlo o mnohem
víc. Snaha vedoucích o zakotvení myšlenek skautingu v co největším počtu mladých
lidí tak, aby z nich bylo možno v pozdější době čerpat, byla patrná nejen v tomto období
druhého potlačení skautingu.101
Ukázkovým dokladem situace, kdy někteří agilní jednotlivci brali situaci
s rušením organizace do svých rukou, je svolání chlapců 2. oddílu ředitelem místní
základní devítileté školy (dále jen ZDŠ) Cyrilem Smolíkem do ředitelny na konci října
1950. Ředitel jim zakázal navštěvovat jejich klubovnu, nosit lilie coby skautské
symboly na klopách oděvů a skauting označil za ilegální organizaci (v té době již byl
skutečně spolek Junák zrušen). Jistě není pouhou shodou okolností, že stejný člověk
činil potíže také Jiřímu Šimáně, poté co nastoupil na své působiště jako ředitel na
Bohdašíně. Smolík se později angažoval v rámci PO ČSM. Neoficiální zdroje102 hovoří
ještě o návštěvách představitelů oddílu na místní úřadovně SNB v říjnu 1950
v souvislosti s předáváním majetku. V listopadu tak došlo k ukončení činnosti i
posledního dosud fungujícího oddílu v Červeném Kostelci.
Ostatní oddíly
Stav ostatních oddílů známe pouze z dopisu Jaroslava Jirmana z Hronova ze dne
31. ledna 1949, jenž se obracel k blíže nejmenovanému soudruhu s žádostí o podání
informace, jak bylo naloženo s majetkem Junáka v Č. Kostelci. K dopisu byl přiložen
seznam vedoucích s poznámkami o jejich činnosti. Z uvedeného vyplývá, že k tomuto
datu pracoval kromě 2. oddílu také oddíl 1. a jeden oddíl v městské části Lhota.103
Zajímavé je, že si dopis vůbec nevšímá dívčích oddílů.
101 K prvnímu zákazu skautingu došlo 4. listopadu 1940. Podobně se konaly na celostátní úrovni lesní
školy a vůdcovské kurzy ještě v létě 1970 těsně před třetím zákazem skautingu v zemi.
102 Jedná se o na webové stránce publikované vzpomínky Jiřího Udatného, které však nemají oporu
v písemném pramenu.
103 SOkA Náchod, fond MV NF Červený Kostelec, kt. 1, inv. č. 2.36
Na fotografiích pořízených na svatbě kostelecké skautské vedoucí Marie
Vlachové104 s Františkem Černým z 1. července 1950 si můžeme všimnout světlušek,
které stály novomanželům ve špalíru v krojích.
2.2.6 SpJ Úpice
Podobně jako v Červeném Kostelci také v Úpici ubylo členů oddílů, některé
zanikly, nicméně v červenci 1949 proběhly dva turnusy táborů: nejprve skautek (vedla
Jiřina Šrejberová s Alešem Řezníčkem), poté skautů (vedl Jaroslav Kachlík) na Turyni.
Nejdéle zde vytrvával 2. chlapecký oddíl vedený Jaroslavem Kachlíkem. Oddíl se
skládal ze dvou družin junáků a jedné družiny vlčat. V knize tělovýchova a sport
v Úpici uvádí autor Jaroslav Metelka poslední junáckou poradu konanou 12. května
1950.105 Po ní byl 24. června 1950 uspořádán pro vlčata závěrečný táborový oheň, na
kterém skládali slib.
Od 1. července byla činnost formálně ukončena a majetek předán PO ČSM
včetně chaty na Turyni, která patřila Sdružení přátel Junáka (dále jen SpJ) v Úpici, resp.
jeho členům (chata rychle chátrala a nakonec byla zlikvidována). Tito lidé byli později
v roce 1955 obesláni dopisy a byla jim naznačena vhodnost podepsat prohlášení, že se
vzdávají svého podílu na chatě na Turyni.106
Na příkladu SpJ v Úpici si lze dobře udělat představu o tom, jak konkrétně
probíhalo předávání majetku Junáka příslušným Okresním výborům ČSM (dále jen OV
ČSM). Dne 5. září 1950 byl na všechny okresní pionýrské rady při OV ČSM zaslán
dopis s pokyny,
107 jak provádět likvidaci zbylých SpJ. Pro PO ČSM to byl významný
krok, protože tato sdružení vytvořená v Junáku po roce 1945 měla nezastupitelnou
funkci v mnoha střediscích. V nich zajišťovala zázemí a hospodářskou základnu.
Likvidace SpJ měla být provedena do konce roku 1950 a zanikající SpJ měly povinnost
předat majetek fondům při okresních pionýrských radách. Podle instrukcí měly být
sepsány podrobné předávací protokoly, ve kterých zástupci SpJ měli mj. prohlásit, že
104 Marie Vlachová byla členkou oddílu skautek již v roce 1938, po válce vůdkyní světlušek. V roce 1950
se provdala za Františka Černého. V období uvolnění za Pražského jara byla členkou náčelnictva Junáka,
po roce 1990 členkou Ústřední rady Junáka. Je autorkou skautských publikací, především pro světlušky.
105 METELKA, J. Tělovýchova a sport v Úpici. 1968–1968. Úpice: Tělovýchovná jednota Sparta, 1968, s.
64.
106 SOkA Trutnov, fond Junák - sdružení přátel, Úpice, neuspořádaný. Dopisy podílníkům chaty na
Turyni.
107 ABS, fond H, sign. H-163, Junák, Pokyny pro likvidaci SpJ.37
neví o žádném utajeném majetku, který by nebyl předán.108 V Úpici si tak pionýři
majetek převzali, ovšem vlastnická práva, jak uvádím v předchozím odstavci, začali
řešit až o 5 let později.
Během roku 1948 se podle Situační zprávy J. Preiningera ukázala jasná potřeba
vybudovat novou dětskou organizaci pionýrského typu, tedy ne přebudovat Junáka
v organizaci pionýrského typu.109 Tím se také projevil vlastní důvod vzniku nové
jednotné organizace mládeže.110 Byla jím indoktrinace mládeže komunismem a jeho
idejemi. Junák už nebyl potřeba, ba naopak. Byl na obtíž, a proto byl zlikvidován.
Činnost přetrvávala nejdéle v těch místech zkoumaných regionů, kde během
krátké poválečné doby fungovaly oddíly s vyšší mírou integrity. V drtivé většině byla
tato integrita odvozena od schopností, odvahy a chuti příslušného vedoucího oddílu. Do
hry též samozřejmě vstupovaly vnější okolnosti jako již v předcházející kapitole
zmiňované složení obyvatelstva, nebo míra tolerance místních orgánů, apod.
108 ABS, fond H, sign. H-163, Junák, příloha Pokynů pro likvidaci SpJ.
109 KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 134.
110 Zvláště pak její dětské složky Pionýrské organizace.38
3 Teror první poloviny 50. let a jeho odraz v regionu
3.1 Situace v PO, v ČSM a perzekuce junáků
Pro období od svého vzniku v dubnu 1949 do prvního sjezdu ČSM v červnu
1950 si svaz vytyčil cíl získat do svých řad milion členů.111 Byl by to cíl chvályhodný,
pokud by se nestal dogmatem. Počet členů organizace, v níž členství bylo oficiálně
dobrovolné, se výrazně zvyšoval.112 Bylo to také proto, že PO jako jediné povolené
uskupení dětí a mládeže byla organizována ve velmi úzké kooperaci se školou, kde třída
fungovala jako pionýrský oddíl, škola jako pionýrská skupina.
Právě přílišný důraz na masovost organizace v této první fázi, dále nekritické
přejímání sovětského modelu PO, snaha o odlišení od Junáka (téměř celý výchovný
systém Junáka byl negován), přílišné sepjetí se školou či naprostý nedostatek
kvalifikovaných a obětavých funkcionářů113 vedl postupně v dalších letech k přílišnému
formalismu a ztrátě přitažlivosti organizace pro děti. K tomu přispíval i smysl PO:
pomáhat ve všem škole. Tyto okolnosti vedly k velmi silnému zúžení možností tvůrčí
činnosti dětí. Dobře to dokumentují hesla nesená pionýry na 1. máje 1949: „V prvním
roce pětiletky vymeteme čtyřky, pětky!“
114 nebo „Dělníci odstraní zmetky a my zase
čtyřky, pětky.“
115 V druhém sloganu je značně patrný akcent na práci, který byl v době
totality jakýmsi zaklínadlem, lékem na všechno. Naproti tomu skauting práci považoval
za výchovný prostředek, nikoliv však za cíl, jak tomu bylo u ČSM, resp. také v části
společnosti. Tyto nedostatky se začaly projevovat až s odstupem a postupně vedly až
k rozpadu ČSM a jeho PO na jaře 1968.
Výhodou PO ČSM byla všestranná podpora ze strany státních složek včetně ÚV
ČSM, ÚV KSČ i vlády a také politická situace tehdejší doby. V situaci, kdy na plné
obrátky běžela mašinérie politických procesů, nevyhnula se tato skutečnost ani bývalým
111 Podobně také jeho dětská složka Pionýrská organizace si stanovila kvótu: zhruba za rok chtěla získat
alespoň sto tisíc dětí. Dodejme, že v dubnu 1949 se k PO hlásilo asi 184 pionýrských skupin s 10 tisíci
dětmi. Šlo o produkt předchozí souběžné činnosti tzv. pionýrských oddílů Junáka (srov. Pionýrská
encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 27).
112 V době konání I. sjezdu ČSM v červnu 1950 dosáhl tento 1 milionu členů, PO ČSM sdružovala tehdy
zhruba 146 tisíc dětí, přičemž po 6 letech své existence a v době konání II. sjezdu ČSM v roce 1955 bylo
v PO zaregistrováno na 600 tisíc dětí, což představovalo asi 55 % všech tehdejších žáků (srov. Pionýrská
encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 27 a 28).
113 Velké množství bývalých činovníků Junáka se nezapojilo do práce PO ČSM.
114 HOFBAUER, B. Kniha vedoucího pionýrů. Praha: Mladá fronta, 1952, s. 36.
115 Tamtéž, s. 36.39
činovníkům Junáka. Mezi největší veřejné procesy lze zařadit proces s dr. Karlem
Průchou a spol.116 nebo v říjnu 1952 konaný proces s dr. Pavlem Křivským a spol., ve
kterém byl Křivský odsouzen na doživotí. Podle Svobody se v procesech skrze
odsouzení jednotlivců odsuzovala junácká ideologie a myšlenka světovosti hnutí. Proto
byly procesy s Průchou a Křivským vysílány rozhlasem a komentovány v denním
tisku.117
Zároveň byla ke znásobení efektu z procesů rozpoutána proti Junáku štvavá
kampaň, která neměla za cíl nic jiného než oblíbenou organizaci očernit. Zahrnovala
ostouzení organizace i jejích představitelů, ale ve svém počátku také zdeformování
náplně bývalých skautských časopisů. Bylo zakázáno vydávat knihy od některých
autorů spojených se skautingem (J. Foglar, J. Novák) i klasiků dobrodružné literatury
(K. May, E. T. Seton, aj.)
Také ÚV ČSM přispěl podle Břečky svou troškou do mlýna. Aby eliminoval
práci s dětmi bývalých činovníků Junáka v ČSM, vydal v polovině ledna 1953 přísně
tajný dopis vyzývající k opatrnosti vůči dlouhodobým pracovníkům ČSM, kteří by
mohli „do činnosti ČSM zanášet nesprávné metody a formy práce“.118 Dopis obsahoval
v příloze seznam 285 jmen včetně adres bývalých činovníků Junáka rozdělených podle
krajů.
Vrcholem antijunácké kampaně se pak stalo vydání hanlivé agitační brožury
Aloise Poledňáka v říjnu 1953 s názvem Skauting ve službách podněcovatelů války, ve
které byla manipulativním způsobem vykládána zkreslená fakta o historii skautské
organizace, a kde se to hesly jako „buržoazie“ jen hemžilo.
Od tohoto okamžiku už kritika Junáka negraduje, spíše odeznívá, nicméně
procesy se skautskými činovníky dále pokračují, mnoho z nich už je ve věznicích a
nápravně-pracovních táborech (dále jen NPT) po celém Československu. Na druhou
stranu v tomto období vznikla organizace, ve které v pozdější době najde útočiště
nejeden bývalý junácký oddíl. Čtvrtého listopadu 1951 byl založen Svaz pro spolupráci
s armádou (dále jen Svazarm), který byl definován jako „celostátní dobrovolná branná
116 Proces se odehrál v květnu 1952 před Státním soudem v Praze, spolu s Průchou byl souzen také prof.
František Němec, jenž byl během obnovy Junáka v roce 1968 v kontaktu s Jiřím Šimáněm. Jmenovaní
byli obviněni z vytvoření protistátní skupiny a ilegálního ústředí Junáka, tresty se pohybovaly v rozmezí
od 6 do 15 let (srov. LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. 1. vyd. Praha: ÚDV, 2000, s. 36).
117 SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 146.
118 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 223.40
organizace pracujících“,119 jejímž členem mohl být každý od 15 let věku. Mládež se
v organizaci mohla realizovat v klubech civilní obrany, motorismu, radistiky, letectví,
střelectví, modelářství či vodáctví.
3.2 Perzekuce Jiřího Šimáně
Náš region jsme zanechali v situaci, kdy tehdejší velitel okrsku, resp. předseda
ORJ Náchod Jiří Šimáně – Šíp odešel na podzim 1948 k výkonu vojenské služby a
případné skautské aktivity se tak děly bez jeho bezprostředního vlivu. Po návratu
z vojny na počátku června 1950 na něho čekala jeho manželka Vlasta, se kterou se
oženil v červnu 1948, a jednoletý syn Jiří. Od prvního července byl ustanoven ředitelem
na národní škole na Bohdašíně u Červeného Kostelce.120
Na Bohdašíně poctivě a tvrdě pracoval, na sklonku dubna 1951 se podle svých
slov ocitl v obtížné situaci. Ve své Zprávě pro R. Plajnera z roku 1968 mj. uvádí: „Ve
vsi mi byly uloženy všechny funkce tehdy dostupné… Pod záminkou, že v Hronově byla
rozbita skříňka KSČ, mi byla provedena prohlídka, protože to prý udělali skauti. Pak
byly u mne podruhé hledány klíče od klubovny červenokosteleckého Junáka, které dosud
nebyly předány.“
121 Ve Zprávě si také stěžuje na nadměrný „zájem“ členů KSČ o jeho
osobu. Dokonce byl podle svých slov dvakrát během vyučování vyvolán ze třídy,
posazen do auta Sboru národní bezpečnosti a za asistence ředitele ZDŠ v Červeném
Kostelci Cyrila Smolíka, pozdějšího okresního pionýrského vedoucího, vožen
k ukazování vhodných tábořišť pro PO.
Šimáně, ač levicově orientován, měl vůči vládnoucímu režimu v ČSR značně
vyhraněný vztah také díky tomu, že právě vlivem vládnoucí KSČ došlo k likvidaci
skautského hnutí, které považoval za jedno z nejlepších výchovných hnutí pro mládež,
ale i pro dospělé. Nemohl také vystát některé symbolické a formální postupy, přes které
u komunistů nejel vlak. A jak uvidíme později, ze všech sil bojoval proti nedůslednosti,
formalismu. Nebyl příliš velkým diplomatem, pokud cítil, že se děje něco špatně,
neváhal se zastat poškozených a použít při tom nějaké to silnější slovo. Bylo jen
otázkou času, kdy dojde ke konfliktu.122
119 Organizační řád Svazu pro spolupráci s armádou. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1966, s. 3.
120 ARŠ, Dopis z ONV Náchod z 24. července 1950.
121 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod.
122 Vzpomínky Dagmar Šimáňové z 11. června 2010.41
Za situace, kdy se jeho manželka léčila v plicním sanatoriu v Žamberku a Jiří se
kromě všech svých povinností staral o svého syna, blížily se oslavy 1. máje roku 1951.
V předvečer oslav zkoušeli na tamním MNV funkčnost rozhlasu dost svérázným
způsobem. V době kdy velké množství lidí z obce včetně Jiřího Šimáně připravovalo na
prostranství před školou oslavy, nechal tamní předseda MNV nejednou pustit v místním
rozhlasu československou a sovětskou státní hymnu. To ovšem velmi zdržovalo od
práce, když při každém novém puštění se lidé postavili do pozoru. Proto Šimáně vběhl
do příslušné místnosti a s razancí sobě vlastní požádal o jejich zastavení s poznámkou
„že každý Junák vždy ctil hymny a je třeba, aby to dovedli i straníci.“
123 V době, kdy už
je skauting oficiálně zakázán a pomalu se rozjíždějí první skautské procesy, působila
tato slova jako píchnutí do vosího hnízda. V reakci na to mu tajemník MNV nechal
zastavit výdej přídavkových lístků na nemocnou manželku. Při dalších rozhovorech mu
bylo např. vyčítáno, že dřevěná brána, kterou v obci udělal u dětského hřiště, připomíná
skautský tábor!
Podobně si Šimáně neodpustil nevybíravými slovy kritizovat nesmyslnost
pořádání dvou průvodů během tří dnů (před prvomájovým ještě pochod míru), přičemž
dodal, že by bylo lepší upravovat hřiště pro děti, než chodit v průvodech (ergo byla by
to větší práce pro mír).
Šimáněmu byl dopisem z krajského národního výboru (dále jen KNV) v Hradci
Králové ze 14. srpna 1951 jako „státně nespolehlivému“ zrušen pracovní poměr k 31.
srpnu 1951.124
K této části životního příběhu Jiřího Šimáně je vhodné připomenout slova
českého historika Karla Kaplana, jež uvedl ve své knize Nekrvavá revoluce. V kapitole
o osudu inteligence odhaduje, že kolem 5 procent učitelů bylo obětí propouštění
v letech 1949 až 1954 a ti, kteří zbyli, byli vystaveni politickému tlaku, kontrole a o
poklesu sociální prestiže povolání ani nemluvě.125
Je nutno podotknout, že Jiří Šimáně tomuto tlaku neustoupil a nenechal se
zastrašit podobně jako 40 % jeho kolegů,126 kteří většinou po roce 1948 vstoupili do
KSČ. Nelze se také domnívat, že by Šimáně netušil, jaký postih bude následovat.
123 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod.
124 ARŠ, Dopis z KNV HK o propuštění Šimáně ze školství ze 14. srpna 1951
125 KAPLAN, K. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 214.
126 Tamtéž, 214.42
S odstupem deseti let komentoval ředitel školy pro neslyšící na Hořičkách v posudku na
Šimáňovu osobu jeho propuštění takto: „Nešlo tu tedy o zlý úmysl, ale spíše o nežádoucí
projev svéhlavosti, na kterém trval i když viděl, že bude propuštěn.“
127
Množství funkcí, které obdržel v obci, jako kdyby kopírovalo Kaplanova slova:
„Jejich (myšleno učitelů, pozn. autora) dřívější poslání kulturních činitelů vytlačila
funkce vykonavatelů směrnic a konkrétních politických úkolů. Političtí funkcionáři na ně
pohlíželi jako na své služebníky a pověřovali je úkoly, které vůbec nesouvisely s jejich
povoláním.“
128
Po propuštění museli Šimáňovi opustit služební byt na Bohdašíně, odkud se
přestěhovali do Zblova poblíž Zlíče, později se přestěhovali do České Skalice.129 Jiří
Šimáně si musel najít dělnické zaměstnání: pracoval jako dělník u n. p. Ingstav (podílel
se např. na stavbě vodní nádrže Rozkoš, mostu přes řeku v české Skalici, pracoval
v lomu, apod.). V září 1955 nastoupil jako barvíř do textilní továrny ve Zlíči, kde
pracoval až do svého návratu do školství v roce 1960.130
V polovině roku 1957 se u náchodského Lidového soudu schylovalo k odsouzení
Jiřího Šimáně.
131 Začalo to celkem nevinně: manželé Šimáňovi dostali 23. března 1957
pozvání z ředitelství osmileté střední školy v České Skalici, aby se dostavili na schůzku
rodičů nezdárných dětí.132 Šimáňovi se totiž v roce 1957 ujali nezletilého chlapce
Jaroslava Lejska z Jičína, čímž ho zachránili od soudního potrestání za výtržnost.
Jaroslav však s partou spolužáků ukradl v cukrárně v Náchodě dort, proto byli Šimáňovi
pozváni.
Den před schůzkou 26. března zaslal Jiří řediteli školy dopis, ve kterém omluvil
svou účast na setkání z pracovních důvodů. Kromě toho také kritizoval tehdejší chudou
výchovu mládeže (a zde ještě implicitně i PO ČSM) a vyzdvihnul bývalý Junák a jiné
127 ARŠ, Hodnocení učitelů ZDŠI na Hořičkách z 15. června 1961.
128 KAPLAN, K. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 214.
129 FETTERS, Aleš. Vzpomínka na obětavého skauta. In Rodným krajem, Červený Kostelec, 2006, č. 32,
s. 38−39.
130 Zajímavé je v dokumentech sledovat, že i v dělnických profesích se Šimáně snažil vyčnívat z průměru,
dělat práci poctivě, naplno a přitom se ještě konstruktivní kritikou u vedení podniku zastávat svých
kolegů. Ještě zajímavější však je, že tato kritika byla opravdu u nadřízených jako konstruktivní shledána.
131 Ačkoliv se může na první pohled zdát, že je do této kapitoly pasáž o Šimáňovi a Lidovém soudu
včleněna časově nelogicky, bylo při sestavování textu z důvodu dosažení koherentního výkladu týkající
se osoby Jiřího Šimáně přistoupeno k začlenění pasáže do této kapitoly. V opačném případě by tato stať
patřila časově do kapitoly čtvrté.
132 ARŠ, Pozvánka z osmileté střední školy v České Skalici na schůzku z 23. března 1957.43
tělovýchovné spolky: „Ubité tělovýchovné spolky a zničený Junák, organizace právě
výchovy charakteru, nemají dosud náhradu pro československou mládež. Jejich ubohé
náhražky nemohou dávat v patřičném množství ani kvalitě kladné výsledky.“
133
V dopise si Šimáně neodpustil ani širší kritiku zaměření školní výuky, množství
učiva a explicitně vyjádřil myšlenku o neschopnosti PO zaujmout mladé lidi a chybné
práci školy. Zároveň však nabízí řešení ve svém přesvědčení (vycházejícím z osobní
znalosti delikventních chlapců) o „léčivém účinku“ junácké výchovy na tyto typy
problémových chlapců. Závěrem poprosil ředitele o přečtení dopisu před ostatními
rodiči.
Ředitel však dopis nepřečetl rodičům, ale předal ho Veřejné bezpečnosti (dále
jen VB), která podle Opisu dopisu oddělení VB v Náchodě z 1. srpna 1957 zahájila
vyšetřování a zároveň stíhání Jiřího Šimáně kvůli obvinění jmenovaného z trestného
činu hanobení republiky podle § 124, odst. 1, trestního zákona, protože v dopise
zaslaném na ředitelství školy v Č. Skalici „vyjadřuje hanlivé výroky proti lidově
demokr. zřízení republiky, o nedostatečné výchově na školách…“134
Šimáně se ale jen tak nedal a obratem využil možnosti doručeného dopisu: podal
stížnost proti zahájení stíhání a vyšetřování, kde obratně argumentoval odkazy na
probíhající diskuzi o mládeži, psal o překroucení jeho slov a neexistenci vlastního
úmyslu hanobit státní zřízení.135 Navíc vyzval příslušné bezpečností orgány, aby si
ověřily na pracovišti jeho smýšlení a postoje, což také udělaly a dočkaly se jen samé
chvály na jeho osobu.136
Nic však nepomohlo. Předposledního srpna roku 1957 byl u výslechu na
oddělení Veřejné bezpečnosti (dále jen O-VB) v Náchodě. Den na to ještě sháněl
podporu u redaktora Literárních novin,137 ten však odmítl a 25. září 1957 vynesl Lidový
soud v Náchodě třístránkový rozsudek. V něm mj. soud odmítl považovat Šimáňovu
kritiku v dopise řediteli školy za konstruktivní. Ta by podle soudu spočívala v tom, že
by mládežnickým organizacím vytkl jen špatné stránky a snažil se o odstranění těchto
vad, neodsuzoval je celé. Paradoxem je, že přesně to on dělal, výslovně vyzýval
k většímu přebírání metod Junáka, tj. navrhoval řešení. Ovšem takové, které se nelíbilo.
133 ARŠ, Opis dopisu řediteli školy v Č. Skalici z 26. března 1957.
134 ARŠ, Opis dopisu OO-MV, O-VB Náchod z 1. srpna 1957.
135 ARŠ, Dopis Jiřího Šimáně na OO-MV, oddělení VB v Náchodě z 15. srpna 1957
136 ARŠ, Nedatované prohlášení zaměstnanců n. p. Lina 07 Zlíč.
137 Literární noviny byly jedním z míst, kde se tedy vedly diskuze o výchově mládeže.44
Soud také konstatoval, že Šimáně vyslovil „hanlivých výroků proti lidově-
demokratickému zřízení, týkajících se výchovy dnešní mládeže, tedy hanobil
republiku.“
138 Zajímavá úvaha. Z kritiky (i kdyby nebyla konstruktivní) výchovy
mládeže soud vyvozoval hanobení republiky.
Jiřímu Šimáně byl vyměřen trest v dolní polovině trestní sazby, soud ho odsoudil
podle trestního zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, přičemž
mu byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu na zkušební dobu 3 let.
139 V listopadu
1990, téměř přesně na den 25 let po své smrti, byl Jiří Šimáně plně morálně, občansky a
profesně rehabilitován (včetně perzekuce v 70. letech).140
3.3 „Ilegální skupina“ Hnízdila a junáci z Nové Paky
Jako velmi zajímavá se jeví aktivita orgánů Státní bezpečnosti z OO-MV
v Náchodě ve spolupráci s Krajskou správou Ministerstva vnitra Hradec Králové (dále
jen KS-MV Hradec Králové) a jí podřízeným NPT ve Valdicích v letech 1957 a 1958.
O aktivitě se dozvídáme ze dvou různých fondů Archivu bezpečnostních složek.141
Podle dostupných pramenů šlo o to, že v dubnu 1957 dostala náchodská StB
informaci o tom, že v letech 1949 až 1951 pracovala v Hronově a okolí ilegální skautská
skupina skládající se z několika bývalých skautských činovníků.142 Vše mělo být
odstartováno schůzkou bývalých činovníků ORJ, tedy vedoucích středisek a jejich
případných zástupců někdy v první polovině roku 1949, na kterou byli pozváni bývalým
velitelem okrsku Jiřím Šimáně. Zde je údajně vyzval, aby pokračovali dál v činnosti „a
vedli ilegální skautský život“,143 později je i sám navštěvoval a zjišťoval, jakou vyvíjejí
činnost, případně doporučoval k navázání kontaktů s dalšími oddíly.
144
138 ARŠ, Rozsudek Lidového soudu v Náchodě z 25. září 1957.
139 Tamtéž.
140 ARŠ, Rehabilitace Jiřího Šimáně.
141 První a v této věci nejvíce obsažný je fond objektových svazků Hradec Králové s názvem „Mládež
v okrese Náchod“ zavedený v srpnu 1963 (ABS, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese
Náchod), druhý je pak tzv. signální svazek vedený od března 1971 na Jiřího Šimáně (ABS, KR/MV, sign.
971475, Jiří Šimáně). Z tohoto více jak čtyřsetstránkového fondu je pro účel této kapitoly podstatný
zhruba čtyřstránkový „Opis zápisu o výpovědi Josefa Hnízdila z 11. února 1958“, který byl však podle
mého názoru do uvedeného fondu pořízen z výše jmenovaného objektového svazku. V něm ale už jeho
originál chybí, na což je při pozdějším hodnocení brán zřetel.
142 ABS, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod, Záznam o výpovědi Zdeňka Javůrka
z 13. dubna 1957.
143 ABS, fond KR/MV, sign. 971475 MV, Jiří Šimáně, Vyhodnocení činnosti organizace Junák v okresu
Náchod z 11. dubna 1973.
144 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Vyhodnocení SPS Šíp, č. 9715 ze 7. března 1973.45
Podle mého názoru jde buď o výplod fantazie vyšetřovatelů, nebo o zjevnou
nepřesnost uvedenou Josefem Hnízdilem ve své výpovědi,145 kde jsou vůbec poprvé
uvedeny informace o konání nějaké schůzky činovníků v první polovině roku 1949. Ta
se na popud a za účasti Jiřího Šimáně mohla v tomto termínu těžko konat, když
jmenovaný v té době pobýval na základní vojenské službě, navíc sám tuto skutečnost
nikde neuvádí (např. v již citované Zprávě o historii skautingu v okrese Náchod). Vše
ještě komplikuje skutečnost, že Opis výpovědi Hnízdila (kde se Hnízdil výslovně
zmiňuje o schůzce) je ze své podstaty opisu vyslýchaným nepodepsán, tedy nepotvrzen
a jmenovaný dosud žijící pamětník se na žádnou takovou junáckou poradu nepamatuje,
natož aby se jí účastnil.146 Zajímavé ovšem je, že si uvedené diference nevšimla StB,
když v první polovině 70. let tuto informaci do svých zpráv opakovaně přebírala. Může
to být také tím, že s výpovědí Josefa Hnízdila manipulovala, což by ukazovalo na
existenci pouhého opisu jeho výpovědi bez jeho podpisu.147
Onu informaci o možné ilegální skautské skupině pravděpodobně dobrovolně
sdělil na OO-MV v Náchodě Zdeněk Javůrek, bývalý poválečný junák z Hronova, který
po likvidaci Junáka vstoupil do ČSM a měl na starosti převod majetku Junáka do tohoto
svazu. Podle jeho výpovědi se Hnízdil netajil svým nesouhlasem se zrušením Junáka a
prohlašoval, že se budou dál scházet a vyvíjet činnost. Spolu s další bývalou
hronovskou skautkou Evou Hedvičákovou oba shodně vypovídali (tyto zápisy o
výpovědích jsou již podepsány) o instruktážích Hnízdila ke kontaktům s různými
spojkami, o předávání informací a sběru potravinových lístků pro ukrývané lidi někde
ve skalách.148 Hnízdil tuto činnost ve svých vzpomínkách označuje za nesmysl a lež,
kterou si vyšetřovatelé vymysleli. Tvrdí, že takovou činnost neorganizoval také díky
tomu, že zhruba od své svatby s náchodskou skautkou Martou Zákravskou v listopadu
1949 ztratil kontakt s hronovskými junáky, protože se přestěhoval do Náchoda.149
145 ABS, KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Opis zápisu o výpovědi Josefa Hnízdila z 11. února 1958.
146 Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010.
147 Pro tuto hypotézu svědčí i fakt, že Šimáně při pozdějším výslechu v první polovině 70. let jakoukoliv
schůzku činovníků z roku 1949 popřel a ani ostatní vyslýchaní činovníci žádnou takovou skutečnost
neuvedli.
148 Srov. ABS, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod, Zápis o výpovědi Evy
Hedvičákové ze 4. 6. 1958 a Záznam o výpovědi Zdeňka Javůrka z 13. dubna 1957. Ve výpovědi Javůrka
jsou ještě další rozpory ukazující na vykonstruovanost ilegální skupiny (např. činnost Javůrka do r. 1951
v době, když už byl Hnízdil na základní vojenské službě, apod.)
149 Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010.46
Není nezajímavé, že se Javůrek se svou výpovědí z ničeho nic „objevil“ na
bezpečnosti zhruba měsíc poté, co Jiří Šimáně zaslal na ředitelství školy v České Skalici
dopis, za který byl pak odsouzen.150
Po výpovědi Javůrka se situace ještě více zkomplikovala zprávou agenta Hory (s
největší pravděpodobností jde o muže jménem Jiří Housa) nasazeného na bývalé
činovníky Junáka v Nové Pace Jana Karlase a Jiřího Nýdrleho. Agent informoval své
nadřízené o skutečnosti, že se oba výše jmenovaní pokusili o kontakt se skauty
z Hronova v srpnu 1951.151 Státní bezpečnosti se tak od května 1957 „začala doplňovat
mozaika“ napojení hronovských junáků na skauty v Nové Pace, kteří již tou dobou byli
odsouzeni v rámci procesu s Jaromírem Nezdařilem a dalšími v prosinci 1954
k mnohaletým trestům vězení.152 K seznámení hronovských s novopackými skauty mělo
dojít na borůvkové brigádě na Šumavě v roce 1949, k utužení kontaktů pak v září 1949
na srazu v Trutnově. Zda byly skutečně kontakty vytvořeny, poté rozvíjeny, a jestli se
vůbec alespoň někteří junáci z Hronova zúčastnili oné brigády, nevíme a stěží dnes
dohledáme. Existence novopacké skupiny je nesporně doložena v literatuře,153 nicméně
poté, co poslední zpráva z listopadu 1957 (šlo o záznam z výslechu Jana Karlase)
odeslaná z NPT Valdice u Jičína přišla na OO-MV v Náchodě, došlo v následujícím
roce k již zmiňovaným výslechům Hnízdila a Hedvičákové. Následně celá věc utichla,
možná také pro nedostatek důkazů či celkovou vykonstruovanost případu.
Ve zkoumaném období se v regionech nevyskytovala rezistence bývalých
junáků, která by byla mezi nimi koordinována. Veškerou tíhu odporu nesl na svých
bedrech učitel Jiří Šimáně, který neváhal vstoupit do otevřené rezistence vůči režimu.
Ačkoliv byl v kontaktu se svými přáteli-junáky, jednalo se spíše o přátelská setkání,
rozhodně však ne o ilegální práci s dětmi. Také činnost roverů z Jaroměře, zařazená
kvůli kompaktnosti textu v předchozí kapitole, se týkala pouze setkávání starších členů.
Podle materiálů StB se odbojová činnost Hnízdila jeví jako vykonstruovaná.
150 Je možné, že také výpověď Javůrka (podobně jako Hnízdila) byla vykonstruována Státní bezpečností.
151 ABS, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod, Zpráva agenta Hory z 27. května
1957.
152 Odsouzeným v celé skupině skautů byly za velezradu a vyzvědačství vyměřeny tresty od 3 do 18 let.
Byli obviněni z plánování a přípravy teroristických akcí, sestavení vysílačky pro kontakt s cizinou a
z držení většího množství zbraní. Odsouzený Jan Karlas byl v roce 1957 ještě prokazatelně ve vazbě.
153 LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. 1. vyd. Praha: ÚDV, 2000, s. 37, 142−143.47
4 Od aktivizace bývalých činovníků ke kořenům obnovy Junáka
4.1 Přehled stavu výchovy mládeže od r. 1956 do r. 1967
Na vývoj mládežnického hnutí v ČSR ve 2. polovině 50. let 20. století měla svůj
podíl i mezinárodní situace, konkrétně konání XX. sjezdu Komunistické strany
Sovětského svazu (dále jen KSSS) v únoru 1956, v jehož závěru vystoupil první
tajemník KSSS Nikita S. Chruščov (1894–1971) s tajným referátem kritizujícím kult
osobnosti svého předchůdce J. V. Stalina (1978–1953). Ačkoliv ohlas na XX. sjezd
KSSS byl v ČSR menší než v např. v Polsku či Maďarsku, přesto sjezd implikoval
diskuzi ve vedení KSČ o sobě samém.154
Nicméně tento rozruch vyplývající ze závěrů sjezdu KSSS vyvolal širší
polemiky nejen k této problematice. Příkladem je pro nás podstatná diskuze o výchově
mládeže, do které se v květnu 1956 zapojil jak samotný ÚV ČSM, jenž avizoval
počátek „energického odstraňování nedostatků“
155
v práci této organizace, tak také
množství pedagogů, pracovníků s mládeží, bývalých junáckých činovníků, ale i
rodičů.156
Ve stejném roce se v tisku začaly objevovat články, které připouštěly nedostatek
dobrodružné chlapecké beletrie, ale i některých dobrých prvků skautingu (dříve
zavržených). Tak např. ve vydání Mladé fronty z 16. září 1956 vyšel článek Ervína
Hrycha s názvem „Navštívil nás Jaroslav Foglar“, kde se doslova konstatuje: „Po zralé
úvaze musí dát člověk v mnohém za pravdu těm přečetným dopisům, které upozorňují,
že by bylo účelné při výchově mládeže víc užívat toho dobrého, co bylo dříve nejen ve
skautském hnutí, ale i z toho, co se objevovalo v časopisech Mladý hlasatel a Vpřed,
z nichž nejedna cenná myšlenka či forma práce by mohla prospět našemu dnešnímu
mládežnickému hnutí a pionýrskému hnutí.“
157
154 V druhé polovině dubna 1956 se členové ÚV KSČ osmělili k první ostřejší kritice politiky KSČ, o
několik dní později se konal II. sjezd československých spisovatelů, na kterém již zazněla kritika cenzury.
Komunistickému vedení se to nelíbilo a 2. května prohlásilo diskuzi k XX. sjezdu KSSS za ukončenou.
155 ČAPKA, F. Dějiny zemí koruny české v datech. 3. vyd. Praha: Libri, 1999, s. 761.
156 Např. Jaroslav Foglar, významný skautský vedoucí a spisovatel, zaslal v květnu 1956 otevřený dopis
na ministerstvo školství a kultury, ve kterém kritizoval neschopné funkcionáře ČSM, rozhazování peněz
na drahá školení, která ale nedosahují předpokládaného efektu, apod. (srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1.
vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 225). Do diskuze se také významnou měrou zapojil Jiří Šimáně.
157 CHRYCH, E. Navštívil nás J. Foglar. Mladá Fronta, 1956, roč. 12, č. 225, s. 3; Časopis Mladý
hlasatel vycházel pro mládež v ČSR od poloviny 30. let 20. století až do svého zrušení nacisty, v té době
v něm úspěšně působil Jaroslav Foglar. Časopis Vpřed vycházel v letech 1945 – 1951, krátce byl dokonce 48
Jestliže doba do roku 1956 byla pro bývalé junácké činovníky, kteří by rádi
pracovali s mládeží (i třeba v PO ČSM), nepříznivá, od roku 1956 nastává pomalá
změna k lepšímu. Jistě k tomu přispělo i ustavení Československého svazu tělesné
výchovy jako jednotné dobrovolné tělovýchovné organizace.158 Pod touto organizací,
podobně jako ve Svazarmu začínají postupně pracovat skupiny vedené právě bývalými
činovníky Junáka (zatím bez zjevné podpory v těchto organizacích). Toto mělo později
v roce 1968 značný vliv na obnovu organizace především v regionech, protože
obnovující se Junák mohl navazovat na již existující a fungující kolektivy.
Podle Břečkovy Kroniky kritizoval během konání III. sjezdu ČSM v prosinci
1958 práci ČSM i PO také tehdejší ministr školství František Kahuda (1911–1987),
v metodice PO se objevují některé prvky velmi podobné prvkům metodiky junácké.159
Přes tyto všechny okolnosti svaz mládeže i se svou Pionýrskou organizací stále
rostl. Na konci školního roku 1959/1960 měla PO ČSM 1,229 mil. pionýrů, což tehdy
představovalo 86% všech žáků.160
Na konci března 1960 se v Praze konal poslední veřejný skautský proces, ve
kterém bylo několik junáků odsouzeno kvůli nepřátelským formám výchovy mládeže ve
Svazarmu. Díky amnestii prezidenta Antonína Novotného (1904−1975) byli dotyční
ještě v květnu téhož roku osvobozeni.
161 Při další amnestii Novotného v květnu 1962
byla propuštěna většina politických vězňů z 50. let a v tomto roce také vznikla
Kolderova komise na přešetření politických procesů.
Uvolňování atmosféry ve společnosti se projevilo např. v diskuzi v časopise
Zlatý máj v letech 1964–1965 o opětovném vydávání knih Jaroslava Foglara, od
sloučen s časopisem Junák. Do roku 1948, kdy v redakci časopisu pracoval J. Foglar, měl časopis u
mládeže obrovský úspěch, tím, že byl odejit, však klesala úroveň, ztratil zájem čtenářů, až zanikl.
158 ČSTV měl za cíl zvyšovat tělesnou zdatnost a brannou připravenost svých členů. Základním
organizačním článkem byla tělovýchovná jednota, na okresech pak fungovaly okresní výbory ČSTV (dále
jen OV ČSTV). Součástí ČSTV byly svazy mající ve své dikci činnost jednotlivých sportovních odvětví.
Kromě těchto svazů patřily do ČSTV odbory turistiky a odbory základní a rekreační tělesné výchovy,
z nichž první byly častým místem, kde bývalí činovníci Junáka tajně vedli děti v junáckém duchu (srov.
VITOUŠ, P. Malá encyklopedie sportu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1980, s. 73−74).
159 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 225.
160 Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 28.
161 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 227; A. Novotný byl zvolen prezidentem ČSR
v listopadu 1957, od června 1958 pak zastával i funkci 1. tajemníka KSČ. V červenci 1960 Národní
shromáždění schválilo novou socialistickou ústavu a název země byl změněn na Československá
socialistická republika (dále jen ČSSR), v ústavě byla zakotvena vedoucí úloha KSČ ve společnosti.49
začátku 60. let se v tisku162 objevují zmínky o trampském hnutí (i když zpočátku spíše
hanlivé),163 a dokonce dochází v ČSR k do té doby nevídané akci. Skupina poválečných
junáckých činovníků v čele s Milošem Miltnerem – Jestřábem (1932−) zaslala v květnu
1964 dopis prezidentu republiky Antonínu Novotnému, ve kterém ho žádala o povolení
založit „prozatímní oddíl Junáka v Praze 10.“
164 Pokus sice úspěšný nebyl, na druhou
stranu však jím bylo mnoho bývalých junáckých činovníků, kteří se o akci dozvěděli,
povzbuzeno. Někteří se začali více otevřeně hlásit k Junáku.
V roce 1964 vydal svaz mládeže příručku Tábornická škola, pod ČSM byly
zakládány tábornické kluby, již dříve vznikaly Tábornické oddíly v ČSTV, zakládány
byly také pionýrské tábornické oddíly, docházelo k rozšiřování zálesáckých
myšlenek.
165
Nespornou zásluhu na oživení junáckých myšlenek a pozdější obnovu Junáka
nejen na celostátní úrovni, ale také s vlivem na činnost Jiřího Šimáně a dalších bývalých
činovníků na Náchodsku, měl Tábornický klub ČSM Psohlavci. Tento klub se během
roku 1965 postupně konstituoval z turistického oddílu Josefa Zikána – Bobra a členů
pražského roverského kmene Dakota, nejprve jako ilegální středisko, na podzim 1965
pak jako Tábornický klub ČSM v rámci místního výboru ČSM (dále jen MV ČSM)
Praha.166 Psohlavci pak postupně navazovali kontakty s řadou tábornických a
turistických oddílů.
O rok později v roce 1966 se v Brně objevil návrh na uplatnění junáckých metod
práce v PO, ale nebyl přijat. Některé oddíly však pracovaly v povolených organizacích a
162 Jedná se o týdeník Mladý svět, nebo denní tisk Večerní Praha a Literární noviny (srov. SVOBODA,
M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 157).
163 O trampské hnutí se velmi aktivně zajímaly také složky státně-bezpečnostní služby. Např. v Archivu
bezpečnostních složek, ve fondu objektových svazků s označením OB-183 HK se nachází velké množství
čtvrtletních situačních zpráv z let 1961–1964 týkajících se různých skupin sledované mládeže. Takové
trampské skupiny se nacházely i na Náchodsku. Ačkoliv je zde tramping dáván do souvislosti s junáckým
hnutím, je třeba konstatovat jistou neodbornost pracovníků tehdejšího MV. Při bližším studiu materiálů je
patrný výrazný rozdíl trampingu od skautingu. Nicméně je pravdou, že některé lesní školy pořádané ČSM
zvaly na své tábory přednášet některé bývalé junáky, kteří se v době zákazu přeorientovali na tramping.
Tito však neměli nic společného s partami, které se bez pravidel potulovaly přírodou.
164 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 229; O dalších osudech tohoto pokusu je
pojednáno v následující kapitole, protože se tato událost významným způsobem dotýká náchodského
regionu.
165 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 228−230.
166 V r. 1965 měli Psohlavci cca 12 oddílů, které vedly osobnosti jako Josef Zikán – Bobr, Ivan Makásek
– Medvěd, Jiří Kafka – Owígo či Jiří Zachariáš – Pedro, aj. (srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno:
BRJ, 1999, s. 231), v roce 1967 to již bylo na 30 oddílů a znakem klubu byla psí hlava převzatá z junácké
lilie (srov. SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 162-163)50
již delší dobu prováděly celkem nepokrytě (ale neoficiálně) junácký program.167 Ke
konci roku byly zrušeny rozsudky Karla Průchy a s ním odsouzených činovníků a
v nakladatelství Mladá fronta vyšla v třicetitisícovém nákladu Foglarova kniha Hoši od
Bobří řeky.
168
V ČSM narůstala od poloviny 60. let 20. století krize, která se projevila kritikou
KSČ na adresu ČSM. Na jeho V. sjezdu v červnu 1967 se objevily názory, které
požadovaly větší pluralitu organizací mládeže v kontradikci s vedením KSČ, které
zastávalo „linii upevnění vedoucí úlohy KSČ.“
169
4.2 Hnutí mikrokolektivů170
– nový fenomén ve výchově mládeže
Ročník 1956/1957 byl prvním ročníkem nového časopisu pro mládež s názvem
ABC mladých techniků a přírodovědců (dále jen časopis ABC), který začal vydávat ÚV
ČSM.
Tento časopis v roce 1960 odstartoval vznik tzv. mikrokolektivního hnutí, které
se stalo legální alternativou PO ČSM a dalších organizací (často ovšem s nelegální
junáckou náplní). Redakce časopisu ABC vyhlásila zakládání čtenářských klubů
inspirovaných Foglarovými čtenářskými kluby Mladého hlasatele. Čtenářské kluby
zaznamenaly u čtenářů časopisu úspěch, jejich počet se zvyšoval a bylo třeba je
organizačně členit do tzv. stovek, kdy každá stovka představovala 100 čtenářských
167 Některé existující organizace vyšly vstříc zájmu dětí a budovaly své složky, které byly svou náplní
více blízké junácké náplni a umožnili tak mnohým bývalým junáckým vedoucím pracovat např. v rámci
turistického odboru ČSTV v turistických oddílech mládeže či ve Svazarmu a jeho složce pro branný
pobyt v přírodě Zálesák (srov. LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–
1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 13).
168 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 232.
169 ČAPKA, František. Dějiny zemí koruny české v datech. 3. vyd. Praha: Libri, 1999, s. 776−777.
170
„Mikrokolektiv je malý přirozený kolektiv vzniklý z vůle dětí a pro jejich radost, za pomoci nebo bez
pomoci dospělého, s bohatými vztahy mezi svými členy a ke kolektivům podobným… řízený buď na dálku,
nebo přímo…“ Dalším významným znakem mikrokolektivů bylo spontánní sebeorganizování a
sebevýchova dětí za nepřímého dohledu dospělého. Dodejme, že skupinky dětí měly mít zhruba 4 až 7
členů (ARŠ, Teze ustavujícího jednání komise malých kolektivů z ledna 1966).51
klubů.171 Vedoucím nulté stovky založené právě v roce 1960 se stal Jan Šimáně – Galén
(1924−), tehdejší redaktor zpravodajství časopisu ABC.172
Zde se nabízí otázka, zda existuje nějaká souvislost mezi Jiřím Šimáněm,
junáckým činovníkem z Náchodska a tímto Janem Šimáněm. Dnes je již podle
rodokmenu rodiny Šimáňových doloženo, že Jan Šimáně byl vzdáleným příbuzným
Jiřího Šimáně, nicméně je téměř jisté, že oba Šimáňové navzdory tomu, že se znali a
byli spolu v čilém kontaktu v souvislosti s mikrokolektivy, o svém příbuzenském vztahu
nevěděli.173
Postupně vznikaly mikrokolektivy s různými názvy podle zaměření jejich členů.
Za příklad uveďme raketové posádky, hlídky ochrany přírody či dívčí kluby v časopise
ABC. Mikrokolektivy však postupně vznikaly také u jiných časopisů: turistické
rozvědky v časopisu Pionýr, nebo Robinsonovy družiny při časopisu Ohníček.
Vedoucí stovek, tzv. stovkaři, komunikovali s redakcemi časopisů (někdy
nazývané jako mikrokolektivní centra), kontrolovali plnění úkolů, které se objevovaly
v příslušných rubrikách zmíněných časopisů, a zadávali malým kolektivům úkoly podle
instrukcí redakcí časopisů.
O vývoji počtu mikrokolektivů v ČSSR hovoří výmluvně Návrh zprávy o
mikrokolektivech, kde Jan Šimáně uvádí, že v roce 1961 existovalo cca 300
mikrokolektivů, v roce 1962 to bylo již 600 skupinek, v roce 1965 čtyři tisíce a v roce
1966 přes 5000 malých kolektivů.174
Na konci roku 1965 vznikla při ústřední radě PO ČSM (dále jen ÚR PO ČSM)
tzv. Komise malých kolektivů (dále jen KMK) v čele s Janem Šimáněm, ta měla za úkol
organizovat a koordinovat práci mikrokolektivů s vedením PO ČSM.
171 Jan Šimáně – Galén [cit. 2010-07-09]. Dostupné na: <https://www.brezovylistek.cz/2-jan-simanegalen-12.html>; V každé stovce ale plných 100 kolektivů být nemuselo, spíše je třeba brát číslovku 100
jako orientační hranici pro počet kolektivů (srov. ARŠ, Gagarinec – informační zpravodaj
československých mikrokolektivů z 14. dubna 1966).
172 Jan Šimáně – Galén se narodil v roce 1924 v Praze. Jeho osoba se dnes jeví značně rozporuplně. Po
únoru 1948 působil jako člen AVÚJ, tajemník PO ČSM, ředitel Krajského domu pionýrů a mládeže
v Praze. V 50. letech podle Lešanovského urážel skauty vězněné v komunistických lágrech. Byl
obdivovatelem J. Foglara a jeho čtenářských klubů. Stal se Foglarovým nástupcem v budování a
propagaci mikrokolektivů v časopisu ABC, později založil dodnes fungující systém udělování březových
lístků za práci s mládeží. V letech 1968–1969 působil jako šéfredaktor obnoveného časopisu Skaut-Junák,
po zákazu organizace byl vězněn. Byl přesvědčeným komunistou (srov. LEŠANOVSKÝ, Karel.
Komunismus a skauti-komunisté [CD-ROM]. 2009, s. 18, 47).
173 ARŠ, Rodokmen rodu Šimáně.
174 ARŠ, Návrh zprávy o mikrokolektivech pro konferenci pionýrských pracovníků v rámci V. sjezdu
ČSM.52
Je třeba uvést, že ačkoliv se toto nové hnutí hlásilo k tradici proletářského
skautingu a stavělo se proti všeobecnému odsouzení skautingu, v jeho vedení pracovali
zejména členové KSČ, popř. bývalí i tehdejší členové ČSM či jeho PO. Navíc prvními
členy hnutí byli nespokojení členové Pionýrské organizace a samotné hnutí bylo od
začátku iniciováno redakcemi časopisů ÚV ČSM. Sama KMK vyhlásila jako cíl hnutí
přispět k obrodě a zatraktivnění PO ČSM a prohlásila, že „plně přijímá linii
komunistické výchovy podle usnesení ÚV KSČ a ÚV ČSM.“
175 Je samozřejmě otázkou,
jak moc bylo toto prohlášení samotnou KMK bráno vážně, do jaké míry bylo jen
nutností sledující rozvoj hnutí. Jisté ale zůstává, že minimálně někteří stovkaři neměli
k PO ČSM příliš pozitivní vztah a junácké metody v práci mikrokolektivů skutečně
využívali.
Pro úplnost ještě dodejme, že v rámci hnutí mikrokolektivů začal vznikat systém
oceňování pracovníků s dětmi, v němž byly postupem času přesně definovány
jednotlivé kategorie a pravidla pro udělení ocenění pod názvem JUN. Těch vzniklo více
stupňů podle míry nasazení se pro mládež a ještě dnes stále toto ocenění napříč
dětskými organizacemi existuje pod názvem Březové lístky (dále jen BL). Zásluhu na
tom má zmiňovaný Jan Šimáně – Galén.176
4.3 Aktivity bývalých junáků v regionech Náchod a Trutnov jako odlesk
dění na celostátní úrovni
4.3.1 Diskuze o mládeži
Jestliže budeme hledat souvislost událostí v SSSR z roku 1956, o kterých je
pojednáno v kapitole 4.1, nemůžeme si při pohledu do regionálního dění nevšimnout
aktivity Jiřího Šimáně. Ten se ve stejném roce iniciativně zapojil do veřejné diskuze
řízené ÚV KSČ. Do diskuze přispěl 16 písemnými návrhy,
177
z nichž jeden se týkal
zlepšení práce v mimoškolních organizacích. V tomto textu se zcela otevřeně staví do
175 ARŠ, Teze ustavujícího jednání komise malých kolektivů z ledna 1966.
176 Historie BL [cit. 2010-07-08]. Dostupné na: <https://www.brezovylistek.cz/1-historie-bl.html>.
177 Tyto návrhy se týkaly např. zavedení rodinné rekreace v rámci ROH, zavedení povinného školení o
odpovědném rodičovství a mateřství pro dvacetileté, zvýšení počtu hodin HV a TV jako protiváhy
k nadměrné duševní školní zátěži, zlepšení práce drah, zlepšení situace rodin s více dětmi, apod. (ARŠ,
Příspěvky do celostátní diskuze KSČ).53
odporu vůči dosud existujícímu systému mimoškolního vyžití mládeže. Kritizuje
formálnost PO ČSM slovy: „Členství v pionýrských organizacích a ČSM je většinou
papírové. Celoroční výchovný program se stoupající tendencí nepatrný.“
178 V zápětí
dodává: „Pionýr však teprve druhým rokem provádí táboření a to na žádost a živelnou
potřebu zdola.“
179 Dále konstatuje absenci činnosti bývalé junácké organizace, jejíž
některé prvky se ovšem již tehdy pomalu přejímaly (táboření) a měly úspěch.
Mezi řádky můžeme číst, že Šimáně chápe širší nabídku činnosti pro mládež
jako pozitivní stav prospívající mládeži na rozdíl od přílišné unifikace mimoškolní
činnosti. V textu sice ještě nebyla obsažena výzva k obnově Junáka – to by ani za
tehdejší situace nebylo únosné, nicméně je významným příspěvkem do probíhající
diskuze, ve které požaduje masovější zavedení junáckých výchovných metod.
Diskuze o mládeži odstartovaná v roce 1956 se projevila také v roce
následujícím. Na podzim roku 1957 probíhala v rámci Rozhlasové univerzity na
Československém rozhlasu (dále jen ČsRo) lekce s názvem Vliv masových organizací
na výchovu dětí a mládeže.180 Do lekce se zapojil i Jiří Šimáně, v té době stále pracující
jako dělník,181 který do redakce zaslal strojopis o 4 stranách. V něm zdůvodňoval
užitečnost junácké výchovy a poukazoval na následky pro tehdejší mládež, které byly
způsobeny zákazem Junáka. Podle slov uvedených v jím sepsané Historii skautingu na
okrese vzbudil dopis v lekci pozornost, ovšem rozhlasoví pracovníci jeho námitky
bagatelizovali.182
4.3.2 Krajina Šípu a Kamzíka
Jestliže jsme v podkapitole 3.2 hovořili o Jiřím Šimáňovi jako o izolovaném
„ostrůvku“ skautského odporu vůči projevům komunistické moci v regionu, můžeme
nyní sledovat fungování již propracovanější rezistence na příkladu Krajiny Šípu a
Kamzíka. Tento poetický název je zastřešujícím pojmem pro koordinované a vzájemně
178 ARŠ, Příspěvky do celostátní diskuze KSČ.
179 Tamtéž.
180 Rozhlasová univerzita byla nejvýznamnějším vzdělávacím pořadem ČsRo po roce 1950. Byla vysílána
od r. 1947, ovšem již od r. 1949 se stala nástrojem ideologického působení na obyvatelstvo tak, že většinu
času začala zabírat politická témata. Od r. 1953 se více orientovala na vědu a techniku a v září 1957
proběhla výše uvedená lekce (srov. JEŠUTOVÁ, E. aj. Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí
českého rozhlasu. 1. vyd. Praha: Český rozhlas, 2003, s. 266-267).
181 Jiří Šimáně byl v letech 1955 – 1960 zaměstnán jako barvíř v n. p. Lina, později v n. p. Mileta (srov.
ARŠ, Služební výkaz Jiřího Šimáně).
182 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod.54
konzultované působení dvou poválečných junáckých činovníků a jejich
spolupracovníků, kteří v 60. letech pracovali každý svým způsobem s mládeží
v náchodském regionu. Jedná se o již několikrát zmiňovaného Jiřího Šimáně – Šípa a o
jeho tehdejšího i pozdějšího přítele a pomocníka Jiřího Flouska – Kamzíka z Hronova.
O jejich činnosti se dozvídáme jednak v menší míře z vyšetřovacích protokolů a
zpráv vyhotovených v první polovině 70. let StB v Náchodě. Mnohem více a
spolehlivěji však hovoří jimi samotnými sepsané materiály vážící se k historii jejich
činnosti, např. zprávy o činnosti (Šíp) či na základě deníku Jiřího Flouska sepsaná kniha
kronikářského charakteru.
183
Obnova spolupráce184 ve výchovné sféře mezi oběma muži, kteří v roce 1950
nesouhlasili se zrušením Junáka, spadá zhruba do počátku 60. let 20. století. Prameny na
to nedávají jednoznačnou odpověď, avšak jisté je, že největší aktivita obou
jmenovaných probíhala v období od roku 1964 až do obnovy Junáka v březnu 1968 (a
samozřejmě poté v letech obnovy).
Krajina Šípu
V době, kdy už Jiří Šimáně pracoval zpět ve školství,185 nechal se inspirovat
časopisem ABC a jeho projektem snažícím se oživit PO ČSM pomocí
mikrokolektivního hnutí. Šimáně postupně navazoval kontakty s mládeží na Náchodsku,
která nebyla spokojena s činností PO, dopisoval si s nimi a s pomocí redakce časopisu
ABC jim zadával a kontroloval úkoly.
186 Cílem Jiřího Šimáně bylo po obnově přejít
s některými z těchto skupin do Junáka a tak se již připravovat na případnou obnovu.187
Skupiny měly různé názvy: Robinsonovy družiny, čtenářské kluby Státního
183 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999. 152 s.
184 Obnova proto, že oba muži se znali již z poválečné doby, kdy také spolupracovali.
185 Šimáně dostal spolu se svou manželkou Vlastou možnost od srpna 1960 vyučovat na základní
devítileté škole internátní (dále jen ZDŠI) na Hořičkách. Poté, co zareagovali na inzerát v tisku, je tamní
ředitel Emil Klesl přijal. Již v době zaměstnání v barvírně vedl Šimáně podle žádosti o nastoupení do
služby turistický kroužek (ARŠ, Žádost o opětné nastoupení do služby z 10. března 1960 adresované na
Hořičky a Dopis z Odboru pro školství a kulturu rady ONV v Náchodě ze 17. října 1960).
186 Podle Jiřího Flouska zakládal Šimáně mikrokolektivy již od roku 1962, to ovšem jinde není doloženo
(srov. FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 42).
187 ARŠ, Dopis Šípa Plajnerovi z jara 1968 o mikrokolektivech; Nicméně z pramenů vyplývá, že Šimáně
po obnově nedoporučoval všem skupinám šmahem přestoupit do Junáka. V době legality v letech 1968–
1970 nebyly tyto mikrokolektivy organizačně začleněny do organizací, ke kterým inklinovaly. Pracovaly
samostatně na svou pěst, ale např. Šimáně v roce 1968 doporučoval Ústředí Junáka věnovat pozornost
této formě s mládeží z důvodů mnoha jejích výhod, mj. možnost v případě nedostatku kvalifikovaných
vedoucích spravovat velké množství malých kolektivů jedním schopným činovníkem.55
nakladatelství dětské knihy (dále jen SNDK), družiny Lesní moudrosti, Hlídky
ochránců přírody, Dívčí kluby, Raketové posádky.
188
Od roku 1966 se Jiří Šimáně angažoval jako stovkař, jeho stovka s názvem
Turistický oddíl čítala v té době zhruba 12 začínajících mikrokolektivů.189 O rok později
měl na starosti všechny Robinsonovy družiny ve Východočeském kraji (VčK), cca 20
skupin. S těmito skupinami pak udržoval písemný kontakt až do období let 1968–
1970.190
V dubnu 1967 se zúčastnil třídenního školení na Seči pořádaného Ústřední
pionýrskou radou. Zde se účastníci seznamovali s náplní mikrokolektivů, přednášel zde
např. Jan Šimáně. Šíp zde byl oceněn hodností 3. JUN, v lednu 1968 měl hodnost 4.
JUN,191
v roce 1970 to byl již 5. JUN. Pro srovnání Jan Šimáně měl v době školení 6.
JUN.192
Kromě těchto aktivit byl Šimáně nesmírně činný ve svém zaměstnání na
Hořičkách (organizoval různé školní akce, propagoval školu v rozhlase, apod.). V roce
1961 si začal spolu se svou ženou dálkově zvyšovat kvalifikaci, v roce 1964 promovali
na Karlově univerzitě v Praze v oborech defektologie a logopedie.
V roce 1964 byl vedoucím tábora epileptických dětí v Miskolezích, v letech
1966-1967 vedl tábory ve „Sluneční zátoce“ na Potštejně na zahradě GUMOKOVu
Hradec Králové.193 Ty byly vedeny ve skautském duchu jako mikrokolektivy.
Pokud provedeme komparaci výchovných metod hnutí mikrokolektivů
s metodami výchovy junácké organizace, dojdeme k jednoznačnému výsledku:
podobnost metod je nemalá. Mezi mikrokolektivní metody patřila pozornost malému
kolektivu, vyvážení všestrannosti a specializace, prostor pro dětskou iniciativu či
soutěže ve stálém rytmu a stylu.
194 Ve skautingu jim dle mého názoru odpovídají (a
tehdy také odpovídaly, výchovné metody skautingu se zásadně za dobu jeho existence
nezměnily) následující metody a prostředky: družinový systém; důraz na rozvoj
188 ARŠ, Výpověď Jiřího Šimáně z 2. března 1973.
189 ARŠ, Gagarinec – informační zpravodaj československých mikrokolektivů, č. 5 z 24. června 1968.
190 ARŠ, Nedatovaný dopis Jiřího Šimáně.
191 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 73.
192 ARŠ, 2. číslo časopisu Miniseč z 27. dubna 1967 a Seznam JUNů VčK; Řada ocenění JUNů se později
ustálila na devítistupňové škále. V současnosti je škála dvanáctistupňová.
193 V roce 1967 bylo na takový tábor přihlášeno cca 150 dětí (srov. ARŠ, Nedatovaný dopis Jiřího
Šimáně).
194 ARŠ, Teze ustavujícího jednání komise malých kolektivů z ledna 1966.56
osobnosti v celé její šíři a specializaci zajišťující odborné zkoušky; opět družinový
systém, kde jsou děti vedeni jedním (jednou) ze svého středu; soutěžím u
mikrokolektivů odpovídá symbolický rámec činnosti ve skautingu, atd.195
Z výše uvedených důvodů je tedy zcela evidentní, že Jiří Šimáně a jeho Krajina
Šípu skutečně v době zákazu skautingu působili na mládež v junáckém duchu, a tak na
regionální úrovni připravovali půdu pro budoucí obnovu junáckého hnutí, přičemž tato
činnost šla v případě Robinsonových družin ve VčK za hranice námi vymezeného
prostoru.
Krajina Kamzíka
Při pohledu na Krajinu Kamzíka (Jiří Flousek) zjistíme zcela odlišnou formu
práce tohoto bývalého junáckého činovníka z Hronova. Do sféry Flouskova vlivu patřil
Hronov a oblast na sever a severovýchod od Hronova, tedy Broumovsko.196
Jiří Flousek – Kamzík (1922–2008)197 působil v junáckém hnutí v Hronově po
roce 1945 do jeho zániku na sklonku 40. let nejprve jako rádce družiny, později jako
tajemník a pokladník junáckého střediska v Hronově. Pro původ rodičů, živnostníků,
těžko v 50. letech hledal práci. Do roku 1959 pracoval podle svých slov v dělnických
profesích, např. v dolech, na tratích a velkých stavbách, také prodělal obrnu. Nakonec
našel v roce 1959 stálou práci v továrně TOS Hronov.
V roce 1956 vstoupil Flousek do turistického oddílu v Hronově jako jeho řadový
člen. Protože mu ale skauting chyběl, začal alespoň sbírat skautské známky a artefakty.
V roce 1960 ho předseda turistiky v Hronově MUDr. J. Kult požádal, aby se více
zapojil do práce s dětmi v turistice, protože věděl, že má zkušenosti ze skautingu.
198
Flousek ovšem tušil, že jeho junácká i živnostnická minulost nebude bez komplikací.
Ve své Kronice hronovského skautingu o tom píše: „Slíbil jsem mu to rád, ale s jednou
podmínkou, že se postará na OV ČSTV i jinde, že mne za to nebudou pronásledovat a
195 KUPKA, O. Skauting – tematické číslo: Družinový systém ve skautských oddílech. 1. vyd. Praha: TDC,
2005, s. 8.
196ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Návrh na udělení pamětní medaile Junáka.
197 Jiří Flousek (nar. 1922) se v Praze vyučil prodavačem a absolvoval aranžérský kurz. Za druhé světové
války byl totálně nasazen. Po druhé světové válce byl jeho rodičům znárodněn obchod s textilem a
Flousek v první polovině 50. let pracoval v dělnických profesích. Skautoval od počátku 30. let. V roce
1955 se oženil.
198 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 42.57
šlapat na paty. Slíbil a splnil. A tak jsem začal po létech poroby zase pracovat s dětmi
po svém.“
199
Za povšimnutí jistě stojí skutečnost, jež zcela koresponduje s prací s mládeží v té
době v celé zemi. Předcházející citace je příkladem těch funkcionářů v různých
mládežnických organizacích, kterým šlo v první řadě o kvalitní výchovu a využití
volného času mládeže. Je patrné, že tam, kde v organizacích pracovali rozumní
funkcionáři, bylo možno pracovat i pro bývalé Junáky. Nutno ovšem podotknout, že
v první polovině let 50. byla situace v tomto ohledu výrazně horší.
Flousek ve své práci dal přednost fungování pod odborem turistiky OV ČSTV.
Bylo to patrně z toho důvodu, že turistika měla velmi blízko k významnému prvku
junácké výchovné metodiky, činnosti v přírodě.200 Nejprve sestavil z dětí družinu,
později i oddíl. Společně chodili na výlety, pomáhali malovat turistické značky,
poznávali okolí, pracovali s mapami. Jejich program podle Dopisu Šípa Plajnerovi
spočíval v tom, že pracovali v junáckém duchu, plnili heslo, slib i zákony Junáka
(dokonce v lednu 1968 složili někteří junácký slib).201
V roce 1963 byl Kamzík (Flousek) zvolen dokonce předsedou OV odboru
turistiky mládeže při ČSTV. 28. listopadu tohoto roku začíná oficiální existence I.
turistického oddílu Mladý táborník Hronov.202
Tato latentní Flouskova rezistence vůči totalitnímu režimu byla vystřídána
v květnu 1964 rezistencí zcela otevřenou, navíc dokumentující Flouskovy kontakty
s některými bývalými junáckými činovníky z Prahy. S nimi se Flousek dostal do styku
skrze svou již zmiňovanou sběratelskou vášeň na sběratelských burzách.
Jednalo se o v kapitole 4.1 zmiňovaný oficiální pokus o obnovu Junáka. Hlavou
této skupiny byl Miloš Miltner – Jestřáb, který spolu se čtyřmi bývalými pražskými
skauty203 a ve spolupráci s Jiřím Flouskem zaslal prezidentu A. Novotnému žádost o
povolení založit prozatímní oddíl Junáka v Praze 10. V dopise navrhovali nad sebou
199 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, 42.
200 KUPKA, O. Skauting – tematické číslo: Družinový systém ve skautských oddílech. 1. vyd. Praha: TDC,
2005, s. 8.
201 ARŠ, Dopis Šípa Plajnerovi z jara 1968 o mikrokolektivech.
202 Archiv rodiny Flouskových, Deník turistického oddílu Mladých turistů (Rozdíl v názvu oddílu
pramení z toho, že jako oficiálnější název se jeví Mladý táborník, jenž je také uveden na dochované
přihlášce do oddílu. Zatímco u odkazu na deník oddílu v poznámce pod čarou jsem použil název deníku
tak, jak je uveden v něm samém.).
203 Ve skupině byli podle Kamzíka ještě: R. Princ, Hrubý, Dvořák a Mareš. Nic bližšího k nim však
neuvádí (srov. FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 44).58
dohled a pravidelné zprávy o činnosti prezidentovi, chtěli finanční nezávislost, název
Junák a znak se symbolem junácké lilie. K tomu nabídli milion podpisů občanů.204
Z prezidentské kanceláře byli přesměrováni na schůzi ÚV ČSM, které se kromě
nich účastnili zástupci PO ČSM, KSČ i ministerstva vnitra. Břečka o schůzi píše: „Měli
odpovědět (skupina Miltnera, pozn. autora) na 13 otázek o poslání, cílech, symbolice,
výchově, výběrovosti, odlišnosti Junáka od Pionýrské organizace a možné konkurenci
s ní, o přitažlivosti a vhodnosti Junáka pro současnou mládež, atd.“
205 Jejich 3
požadavky byly na stejné schůzi odmítnuty a byla jim učiněna nabídka pracovat ve
zkušebním oddílu PO ČSM, kde by mohli provádět výchovu podle junáckých metod,
ovšem bez symboliky, slibu a zákona. Skupina ve spolupráci s některými bývalými
junáckými činovníky vypracovala odpovědi na zadané otázky, nicméně další jednání
s ÚV ČSM postupně vyzněla do ztracena. Miltner – Jestřáb byl pak dokonce vyslýchán
StB v Bartolomějské ulici, ale díky tomu, že vše začalo dopisem u prezidenta, nedošlo
k nějaké výraznější dohře a to ani pro Flouska.
206
Pokus tedy sice vyšel na prázdno, ale ne tak zcela: mnoho oddílů bylo
povzbuzeno a veřejně se přihlásilo k příslušnosti k Junáku, což byl důležitý signál
existující kontinuity zakázané organizace.
Flousek byl poté v rámci OV ČSTV pověřen vedením dětí z turistických oddílů
Hronov a Jaroměř na setkání turistů do Dobříše ve dnech 22. až 29. června 1964. Jeho
turisté měli na srazu jako stejnokroje košile skautského typu s
nárameníkovými domovenkami a označením jejich oddílu. Na setkání došlo
k seznámení s jim podobnými skupinami a také redaktorem časopisu ABC Janem
Šimáněm. Sraz pro Flouska znamenal mnoho. Zjistil totiž, že nastalo jisté uvolnění a
navíc ho setkání s mnoha bývalými junáky povzbudilo do další práce.207
Flousek se občas scházel se Šípem a informoval ho o činnosti.208 Někdy v této
době se ke Kamzíkovi přidal učitel z učňovské školy v Hronově Jindřich Vaněk – Endrs
(někdy též Monarcha) s oddílem učňů. Ten mu posléze pomáhal s vedením nejen
velkých akcí obou oddílů, jako byly např. skvělé putovní tábory ve Vysokých a Nízkých
204 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 229.
205 Tamtéž.
206 Tamtéž, s. 230.
207 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 43.
208 Tamtéž, s. 60, 72.59
Tatrách uskutečněné v létě roku 1965209 a znovu také v červenci 1967.210 Účastníci
patřili k těm starším z oddílů a podle dochovaných informací také na těchto obou
táborech nosili účastníci hnědo-zelené košile, domovenky, někteří dokonce skautskou
lilii či odznak typicky skautské odborné zkoušky Tři orlí pera. Kroje samozřejmě mezi
výletujícími lidmi budily pozornost a nejednou účastníci zaslechli slova údivu. Na
druhém z putovních táborů dokonce cestou potkali tábor, ve kterém bylo téměř celé
vedení složeno z bývalých junáků. Takováto setkání posilovala mezi bývalými junáky
sounáležitost a především v roce 1967 naznačovala blížící se změnu.
V roce 1966 uspořádal Flousek s Vaňkem tábor „Na Zlatém soutoku“ mezi
obcemi Srbská, Bezděkov, Petrovice. Tábor měl skautskou náplň pouze s rozdílem, že
stany nebyly podsadové.211 Zajímavost programu dokládají Flouskova slova: „A co
návštěv jsme mívali denně z okolních pionýrských táborů, kde neměli žádný takový
program a pionýrské večery.“
212
V listopadu 1966 přikročili členové oddílů k obnově a opravě staré a rozpadlé
vyhlídky na Kutzerově stezce v Broumovských stěnách poblíž stanoviště Pánův kříž.213
Po dohodě s hajným vybudovali nové zábradlí, prořezali větve, které zakrývaly výhled
do krajiny. V dalším roce připevnili desku s nápisem Junácká vyhlídka, krabičku pro
zápisník a tužku, apod. Tato vyhlídka hrála později nemilou roli v životech účastníků
sekávajících se zde v době po třetím zákazu skautingu.
4.3.3 Aktivity v dalších místech regionů Náchod a Trutnov
O aktivitách dalších bývalých junáckých činovníků neexistuje dostatek
relevantních pramenů. Autor práce se pokusil alespoň z několika útržků a zmínek
sestavit malou mozaiku této činnosti v regionech Náchod a Trutnov. Z dostupných
zdrojů nelze usuzovat to, že by tyto skupiny byly jakýmkoliv způsobem napojeny či
byly v kontaktu s oběma výše zmiňovanými činovníky – Šimáněm a Flouskem. Snad
kromě zárodků českoskalických skautů, kteří měli k Šimáňovi, tehdy žijícímu v České
Skalici, blízko a byli s ním v kontaktu. Partu chlapců zde v letech 1966 -1968 vedl
209 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 44−46.
210 Tamtéž, s. 63.
211 Podsadové stany jsou totiž světovým unikátem. Vznikly v českém prostředí a dodnes s nimi čeští
skauti získávají na mezinárodních táborech skautů obdiv.
212 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 48.
213 Kutzerova stezka je název části červeně značené turistické cesty vedoucí z Machova přes Řeřišný až
na Hvězdu, konkrétně úsek mezi Řeřišným a Pánovým křížem.60
Ladislav Havrda – Rosomák, který pak s celou skupinou na jaře 1968 přestoupil do
Junáka.214
V Novém Městě nad Metují pracoval od roku 1961 do roku 1968 jako vedoucí
pionýrského loutkářského souboru Ing. Zdeněk Svoboda, bývalý člen Junáka v Praze v
letech 1946–1947, který v březnu 1968 přešel se souborem do Junáka, byl ustaven
vedoucím oddílu a zástupcem vedoucího střediska v Novém Městě nad Metují.215
Miloš Výšek – Šimša z Jaroměře, na počátku 50. let člen roverské skupiny, která
se dále po bytech scházela i přes zákaz skautingu,216 vstoupil dle své vlastní výpovědi
v roce 1963 do Svazarmu, konkrétně oddílu potápěčů v Hradci Králové. Nicméně již
neuvádí, jakou činnost tam vykonával.
217 Výšek se později v roce 1968, ale také po roce
1989 stal vedoucím střediska Jaroměř.
Poté, co přestal na podzim roku 1950 legálně pracovat 2. chlapecký oddíl v Č.
Kostelci, prameny o jakékoliv činnosti junáků v tomto středisku mlčí. Od druhé
poloviny 50. let soustředil kolem sebe Jan Pazdera (1928−),218 pozdější vůdce a v roce
1968 jeden ze zakladatelů 4. katolického oddílu, skupinu ministrantů, se kterou od roku
1956 do roku 1967 pořádal ilegální tábory jak stálé u Nesyté, tak i putovní na Slovensko
či Šumavu, když začalo hrozit prozrazení. Během 12 let se tábor konal pokaždé, někdy
se uskutečnily tábory dva. Nesly se ve skautském duchu, a proto219 když v roce 1968
došlo k obnovení Junáka, mohl s chlapci již oficiálně pokračovat v činnosti a spolu se
Zdeňkem Holubem a Otakarem Regnerem, st. založil katolický oddíl Junáka pod
číslovkou 4.220
Flouskova práce pod odborem turistiky si našla oblibu v druhé polovině 50. let
také u dalších bývalých činovníků Junáka. Konkrétně šlo o turistický oddíl vedený
bývalým vedoucím 2. chlapeckého oddílu v Úpici Jaroslavem Kachlíkem. Ten podle
Aleše Fetterse spolu s Josefem Lantou (také bývalý junák) dokonce organizoval I.
krajský turistický sraz v červnu 1956 v Havlovicích. Kachlík poté v listopadu 1965
214 Archiv Ladislava Havrdy, Trnitá cesta ke svobodě (materiály z výstavy k roku 1989).
215 ABS, fond KR/MV, sign. 9715, Jiří Šimáně, Výpověď Zdeňka Svobody z 6. února 1973.
216 HOVORKA, Z. Roky 1945–1950 jaroměřského skautingu [cit. 2010-07-09]. Dostupné na:
<https://www.jaroskauti.org/download/historie_skautingu_3.doc>.
217 ABS, KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Miloše Výška z Jaroměře ze 7. února 1973.
218 Jan Pazdera studoval v kněžském semináři, ovšem po nástupu komunismu ho musel opustit. Když
absolvoval základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů, pracoval v cihelně i v dolech.
219 Nutno podotknout, že skauting má s křesťanstvím mnoho podobného, nelze přehlédnout ani fakt, že
jeho zakladatel sir Robert Baden-Powell byl křesťan a svoji víru také promítl do zásad skautingu.
220 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika 4. oddílu katolických Junáků v Červeném Kostelci
1956−1992.61
založil v Úpici oddíl mladých táborníků, ve kterém využíval prvků skautské výchovné
metody. V turistice se ještě od 2. poloviny 50. let v Úpici angažovala bývalá vedoucí 1.
dívčího oddílu a učitelka Helena Kašparová, roz. Hůlková spolu s Josefem Tučkem.
221
Na tomto místě se sluší zmínit fakt, jenž byl objeven až v závěru přípravy tohoto
diplomního úkolu a z tohoto důvodu nebylo možno jej blíže prozkoumat. Ve fondu
objektových svazků Hradec Králové pod signaturou 195 se nachází zmínka o jistém
Josefu Jirouskovi z Trutnova, který byl údajně v roce 1959 ve vazbě za protistátní
činnost v ilegálním Junáku. Podařilo se sice kontaktovat jeho žijící manželku, ta se
ovšem odmítla o manželově činnosti bavit a vracet se k celé uzavřené záležitosti. Na
dalším bádání bude třeba zhodnotit, zda se skutečně jednalo o ilegální skautskou
činnost. Proti tomu hovoří fakt, že se jméno J. Jirouska nevyskytuje v publikaci Karla
Lešanovského Se štítem a na štítě, která shromažďuje většinu jmen trestně stíhaných
skautů a skautek v letech 1948 až 1989.
Indoktrinace mládeže komunistickou ideologií se dlouhodoběji nedařila díky
formalismu, malé přitažlivosti a dalších faktorům. V 60. letech 20. století se PO ČSM
začala dokonce částečně odpoutávat od školy, vznikaly v ní oddíly s vlastním
programem (např. zálesáci, apod.).222 Proti jejímu postupujícímu formalizmu začaly
působit právě i zmíněné mikrokolektivy mládeže. Paradoxní ovšem bylo, že hnutí, které
si na své centrální úrovni kladlo za cíl obrodu PO ČSM,223 naopak s pomocí
mikrokolektivů samotných přispělo svým dílem k obnově skautingu v roce 1968.
Na rozdíl od 3. kapitoly, kde jsme na závěr mohli konstatovat pouze izolovaný
projev rezistence Jiřího Šimáně, projevila se v tomto období rezistence jako více
koordinovaná. Takovou byla spolupráce Šimáně a Flouska v Krajině Šípu a Kamzíka.
Mohli bychom ji charakterizovat jako latentní, nicméně s prvky otevřenosti (dopis
Novotnému, diskuze o mládeži).
221 FETTERS, A. Z historie úpického skautingu. In Rodným krajem. Červený Kostelec, 2009, č. 38, s.
6−7.
222 SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 153.
223 ARŠ, Teze ustavujícího jednání komise malých kolektivů z ledna 1966 (6113-6120)62
5 Obnova hnutí v letech 1968 až 1970
5.1 Smutný osud Junáka
V předchozí kapitole jsme nastínili vývoj v mládežnickém hnutí charakteristický
uvolněním poměrů a širokou diskuzí na téma výchova mládeže zhruba do poloviny roku
1967. Naznačili jsme, že stále existovala pouze jedna státem povolená a uznávaná
monopolní organizace mládeže, tedy ČSM a její dětská součást PO ČSM, jejíž
výchovné kategorie byly uspořádány cíleně pro výchovu mladých komunistů.224
Lešanovský píše: „Povinné členství v jednotném svazu mládeže stalo se běžnou praxí,
která byla ve stále větším rozporu s pestrostí zájmů mladé generace… Dvacet let po
únoru 1948 ztratila většina mládeže zájem o komunistický svaz mládeže přesto, že jeho
prostřednictvím získávala různé výhody včetně finančních.“
225
Mládež se proto začala realizovat v jiných existujících organizacích (ovšem ne
primárně mládežnických): v turistickém odboru ČSTV, Svazarmu, Tábornickém
oddělení ČSM, v oživeném trampském hnutí a volné turistice. Tím vším byly postupně
rozrušovány záměry KSČ s mládeží, navíc se ČSM od poloviny 60. let zmítal v hluboké
vnitřní krizi,226 ke které se přidala i krize politická.227
Impulzem pro obnovu organizace Junák se stal pohřeb bývalého velitele Junáka
z roku 1939 prof. Bohuslava Řeháka (1895−1967) 3. ledna 1968. Na pohřbu se objevilo
mnoho bývalých činovníků ve skautských krojích a zazněla i junácká hymna a večerka,
promluvil R. Plajner. Do čela obnovy organizace se postavil Rudolf Plajner a prof.
František Němec (1907−1985), jeden z odsouzených při procesu s Dr. Karlem Průchou,
a také členové střediskové rady Psohlavců, dosud pracující jako Tábornický klub ČSM.
S těmito subjekty jednali zástupci přebudované pionýrské organizace s názvem
224 Ideální komunista měl projít 3 výchovnými stupni: jiskra, pionýr, svazák, a poté byl natolik
„uvědomělý“, aby se stal členem KSČ (LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha:
ČIN, 2003, s. 13).
225 Tamtéž.
226 Tamtéž.
227 Po kritice československých spisovatelů na svém sjezdu na konci června 1967, kde kritizovali politiku
KSČ, kritizoval také v říjnu 1967 Alexander Dubček, tehdy první tajemník ÚV Komunistické strany
Slovenska, na plénu ÚV KSČ prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ A. Novotného. Kritika se
rozvinula v prosinci a vše vyústilo na počátku ledna 1968 odvoláním Novotného z funkce prvního
tajemníka, místo něj nastoupil A. Dubček, pozdější symbol pokusu o nastolení „socialismu s lidskou
tváří“.63
Československý Pionýr a nabídli jim vstup do této „nové“ organizace s možností
zachování autonomie.
228
Psohlavci i činovníci Junáka to odmítli a začali se aktivně zapojovat do
veřejných diskuzí týkajících se výchovy mládeže.229 Psohlavci byli v této době
v kontaktu s některými bývalými činovníky i mimo Prahu, informovali je o situaci a
vyzývali k připravenosti obnovit junáckou organizaci.230 Situace ale nebyla rozhodně
černobílá. V Brně někteří činovníci Junáka v rozhlasovém vysílání sice uznali přednosti
výchovných metod Junáka, odmítli ale zakládání oddílů. Podle Lešanovského:
„Dokumentuje to složitost názorů na situaci zejména u těch bývalých členů Junáka, kteří
byli straníky a z nichž se někteří podíleli na potlačení skautské organizace po únoru
1948.“
231
Zásadní rozhodnutí padlo 22. března 1968 na schůzi náčelnictev (zvolených před
rokem 1948) a střediskové rady Psohlavců, kde se účastníci rozhodli obnovit Českého
Junáka, sestavili přípravný výbor a svolali na konec března slavnostní shromáždění. To
se uskutečnilo 29. března 1968 v sále ZK Tesla-Domovina v Praze-Holešovicích, kde se
sešlo více jak 1000 činovníků. Rudolf Plajner zde mj. vyhlásil ochotu spolupracovat
s dalšími organizacemi mládeže včetně Pionýra. Tato schůze je považována za oficiální
obnovu Junáka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Jestliže na setkání v Holešovicích obnovili junáci svou činnost a jestliže se tak
stalo také a hlavně v nižších organizačních jednotkách Junáka, tj. ve střediscích a
oddílech, a jestliže se tedy jednalo v pravém slova smyslu o obnovu hnutí zdola, pak je
nutno podotknout, že Junák byl de iure obnoven až 21. října 1968,232 kdy ministerstvo
vnitra předalo schválené stanovy Plajnerovi.
Čistě formálně tedy doba ilegality skautingu a tím také rezistence vůči režimu
skončila v říjnu 1968. Fakticky však k tomu došlo již v březnu t. r. s výjimkou srpnové
228 Tento krok vedení Pionýra, ve kterém ale zůstali někdejší likvidátoři skautingu z let 1948-1950, byl
celkem racionální s ohledem na fakt, že z Pionýra masově vystoupilo velké množství členů. Podle
Pionýrské encyklopedie měl Pionýr v Čechách a na Slovensku dohromady zhruba 350 tis. členů, což bylo
o 2/3 méně než v roce 1960 (srov. Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 28−29).
229 Taková diskuze proběhla v únoru 1968 v redakci časopisu Reportér, později byla vysílána ČsRo pod
názvem Návrat ke skautingu. 12. března následovala beseda o zálesáctví, o den později se ve Slovanském
domě v Praze konal večer otázek a odpovědí s účastí bývalého předsedy ČSM Zdeňka Hejzlara.
230 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 237.
231 LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 16.
232 Lešanovský ve Stručných dějinách českého skautingu a Svoboda v knize Hledání zaváté stezky uvádí
toto říjnové datum, zatímco Břečka píše, že k předání stanov došlo 21. listopadu t. r., tedy těsně před
valným sněmem Junáka.64
okupace v roce 1968 a poté také v polovině roku 1970, v období před již třetím zánikem
organizace.233
Nové stanovy Junáka z října 1968 byly poznamenány jak odlišnou politickou
situací oproti stavu po válce, tak také 21. srpna 1968 uskutečněnou okupací ČSSR.234
Stanovy tak např. zavazovaly činovníky Junáka provádět výchovu dětí v duchu
světového názoru marxismu-lenisnismu. Kromě možnosti dobrovolného zániku
organizace, byl ustanoven také jiný způsob zániku „spojený se závažnými důsledky
majetkovými.“
235
Přípravný výbor začal připravovat řádný junácký sněm, od září 1968 vycházely
junácké časopisy Skaut-Junák a Skauting,236 byla navázána spolupráce se Svazem
Junáků-Zálesáků (sekce Svazarmu vzniklá na jaře 1968), vznikla také Ústřední
duchovní rada Junáka a tzv. homogenní oddíly, obnoveny byly orgány vodních skautů.
Vedoucí představitelé státu a komunistické strany v první polovině roku 1968
veřejně projevovali podporu obnově Junáka. Na ústředí Junáka se v červnu 1968
vytvořila tzv. stranická skupina, která na půdě vrcholných orgánů Junáka postupně
začala hájit zájmy KSČ, významněji pak od okupace v srpnu, kdy začala být
instruována ÚV KSČ.237
Srpnová okupace v roce 1968 byla vedením Junáka několikrát odsouzena, zcela
spontánně se skauti na mnoha místech připojili k hnutí odporu roznosem a vylepováním
letáků, změnou směrovek před okupanty, prováděním petičních akcí, rezolucí, apod.
Redakce časopisu Skaut-Junák, vedená Janem Šimáněm – Galénem vydala zvláštní
číslo časopisu nazvané Nepokořená svoboda, které mělo neskautskou anonymní podobu
a obsahovalo fotografie z okupace a citáty dokumentující její absurditu.238
233 Období let 1968-1970 je ale nutno považovat za neplnohodnotné z hlediska volnosti stanov Junáka a
možnosti rozvoje hnutí v celé šíři (srov. dále).
234 Vyjednání nových stanov Junáka bylo jak nezbytné, tak i obtížné. Nezbytné kvůli změněné situaci
oproti roku 1946, kdy byly stanovy Junáka naposledy schváleny – nesměly totiž odporovat změněné
ústavě z roku 1960, která mj. zakotvila vedoucí úlohu KSČ ve státě. Obtížnost v přijetí této podmínky ze
strany Junáka spočívala v tom, že se organizace od svého vzniku považovala za nepolitickou, s čímž byla
ve sporu opět ústava (LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s.
17−18).
235 Tamtéž, s. 26; Tato věta posléze neblaze projevila své důsledky při likvidaci hnutí v roce 1970. Přímé
následky se projevily také při jeho obnově po roce 1989 při majetkovém vypořádání!
236 Od počátku roku 1970 musel být přejmenován na Junácký činovník.
237 LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 21.
238 Tamtéž, s. 24.65
Po okupaci se začala pomalu projevovat diferenciace v Junáku mezi členy KSČ
a ostatními. Někteří skauti emigrovali do zahraničí, mj. také Miloš Miltner, junák, se
kterým byl v kontaktu Jiří Flousek ještě během ilegality. Připravovalo se začlenění do
připravované federace dětských a mládežnických organizací a zatím nebyl důvod
k obavám.
Junácký sněm (třetí v pořadí) konaný 23. a 24. listopadu 1968 ve Smetanově síni
Obecního domu v Praze přijal novou organizační strukturu Junáka,239 nové stanovy,
240
umožnil spolupráci s Pionýrem v připravovaném Sdružení organizací dětí a mládeže
(dále jen SODM). Předsedou nově ustaveného orgánu Ústřední rady Junáka (dále jen
ÚRJ) zvolil sněm JUDr. Antonína Suma, náčelníkem Chlapeckého kmene (dále jen
CHK) Rudolfa Plajnera a náčelní Dívčího kmene (dále jen DK) Vlastu Mackovou. Po
sněmu Slovenského Junáka na přelomu listopadu a prosince 1968 byl 1. prosince
ustaven celostátní Československý Junák.
V roce 1969 došlo k dalšímu početnímu nárůstu členů Junáka o téměř 20 tisíc
členů,241 proběhly sněmy ORJ i KRJ, byly budovány lesní školy a Junák budoval
přátelské vztahy s dalšími organizacemi jako Svazarm, Český svaz turistů,
Československý červený kříž (dále jen ČsČK), apod.
Velkou manifestací odporu nejen v Praze byla účast oficiální junácké delegace
na pohřbu studenta pražské filozofické fakulty Jana Palacha 25. ledna 1969.
V regionech se junáci připojili k akci různými způsoby.
Po rezignaci Dubčeka na funkci prvního tajemníka a nástupu Gustáva Husáka
v polovině dubna 1969 se začala aktivita stranických skupin na ústředí ale také v nižších
organizačních složkách Junáka zvyšovat. Pro letní tábory vydalo vedení Junáka pokyn,
aby nikde nedocházelo k protestům při výročí okupace. I když to ještě nebylo
projevováno nahlas,242 záměrem Husákova vedení se stalo integrovat všechny dětské
organizace zpět do jednotného svazu mládeže po sovětském vzoru. Rozhodnutí o
zrušení Junáka padlo podle Lešanovského již na zasedání ÚV KSČ 17. listopadu
239 Byly zrušeny zemské rady Junáka a pod příslušná náčelnictva spadaly přímo krajské rady Junáka (dále
jen KRJ) a okresní rady Junáka.
240 Tyto nové stanovy nedovolovaly ustanovit kmen dospělých.
241 V prosinci 1968 bylo v Junáku registrováno celkem 46 206 osob a v lednu 1970 to bylo 75 422 členů.
(Srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 239)
242 30. dubna 1969 obdrželi za dlouholetou obětavou politickou (!) a veřejnou činnost vysoká státní
vyznamenání – Řády práce R. Plajner a V. Koseová (LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1.
vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 31).66
1969243 a v organizaci se začalo uplatňovat především díky tomu, že stranická skupina
na ústředí Junáka nabyla takového vlivu, že svými rozhodnutími, pro které byla
instruována z ÚV KSČ, začala postupně nahrazovat ÚRJ i náčelnictva. Hlavními
postavami stranické skupiny té doby byli Zbyněk Hála, Václav Marhoul, v častém
kontaktu s ústředím KSČ byl také Václav Břicháček aj. Nic důležitého se však nedělo
bez souhlasu náčelníka CHK R. Plajnera.
Zásadním a zdrcujícím přelomem se stalo 8. plenární zasedání ÚRJ konané 1.
února 1970. Na plénu byl přijat návrh na nové složení předsednictva ÚRJ, ve kterém
poté převládli členové KSČ oproti nestraníkům v poměru 5:3.244 Navíc došlo v hrubém
rozporu se stanovami Junáka ke kooptaci 12 členů KSČ do ÚRJ, vše kvůli hladkému
zajištění vůle KSČ při hlasování. Závěrečné prohlášení tohoto zasedání ÚRJ pak
vytyčilo za hlavní úkol vybudování jednotné organizace a vyslovilo se „k výchově
budoucích občanů pro věc socialismu a komunismu.“
245 Vše bylo jednomyslně
odsouhlaseno a podepsáno A. Sumem, R. Plajnerem, V. Marhoulem a V. Mackovou.
Rozhodnutí o vybudování jednotné organizace se ovšem rovnalo rozhodnutí o
likvidaci Junáka, nebylo to však ještě tak prezentováno. Někteří vedoucí činovníci
Junáka jezdili po plénu ÚRJ na ORJ, KRJ a přesvědčovali činovníky o neexistenci jiné
cesty.
Od začátku roku 1970 se již v tisku opět objevovaly hanlivé články na adresu
Junáka bez možnosti členské základny na ně reagovat (fungoval už tiskový dozor),246
v červnu 1970 se pak v okresech v Čechách i na Moravě konaly tzv. slučovací
konference, na kterých se přihlašovaly dosavadní dětské organizace do ještě
nevzniklého Svazu socialistické mládeže (dále jen SSM) a jeho PO.247
Malou útěchou v nastávajícím konci Junáka bylo pořádání 1138 letních táborů,
kterých se s odhodlaností zúčastnilo přes 32 tisíc dětí a 4 tisíce činovníků a na kterých
243 Tamtéž, s. 50.
244 LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 38; Zajímavá je
statistika, kterou uvádí Lešanovský: v první polovině roku 1970 bylo mezi činovníky Junáka zhruba 17%
členů KSČ, v předsednictvu ÚRJ po únoru 1970 dokonce více než 62% komunistů. (srov.
LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 43.)
245 Tamtéž, s. 39.
246 Srov. HOMOLA, F. Přizpůsobivost Junáka. Tribuna, 1970, roč. 2, 7. ledna, s. 11.
247 Prozatím byla organizace označována jako Pionýrská organizace ČSSR (dále jen PO ČSSR).
Ustavující konference SSM a PO SSM v ČSSR se konala v Praze 9. až 11. listopadu 1970. Vznikla tak
znovu jednotná mládežnická organizace řízená KSČ mající za cíl vychovávat mládež v marxistickoleninském duchu.67
mnoho dětí složilo svůj slib. Navíc se uskutečnilo 14 lesních škol, jež vyprodukovaly
vzdělané junácké činovníky.
248
Poté se 1. září 1970 v Praze uskutečnilo plenární zasedání ÚRJ, na kterém byl
schválen Návrh na ukončení činnosti Českého Junáka249 k 15. září 1970. To vzalo
ministerstvo vnitra na vědomí a Český Junák tak zanikl. Většina oddílů ukončila činnost
nejpozději do podzimu 1970, do PO SSM přešla pouze nepatrná část dětí a činovníků a
ti, co přešli, pracovali z části v PO jen kvůli dětem.
Podle Lešanovského se ukázalo, že KSČ „považovala vždy skautské ideály za
vážnou překážku svých cílů… V povolených stanovách po srpnové okupaci byla
skautská organizace proti své vnitřní vůli zavázána poslušností k totalitnímu režimu
s odvoláním na tehdejší znění komunistické ústavy. Výsledky III. sněmu Junáka pomohly
v daných podmínkách k udržení života oddílů až do roku 1970.“
250 V zápětí je třeba
dodat, že vedení Junáka v určité fázi podlehlo již nepřijatelným kompromisům a to
navzdory odporu široké členské základny. Navíc Rudolf Plajner, místo aby rezignoval
ve chvíli, když viděl, že organizaci nezachrání, se nechal zvolit do nově vzniklé
Ústřední rady PO SSM. Později přijal čestné uznání za práci v PO, jejímž členem zůstal
až do roku 1977.251 Velmi obtížně lze uvěřit tomu, že toto vše dělal in bona fide.
V prosinci 1970 ÚV KSČ přijal dokument Poučení z krizového vývoje ve straně
a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, čímž bylo definitivně uzavřeno období tzv.
Pražského jara a zahájena totální normalizace života v ČSSR.
5.2 Obnova Junáka v obou regionech jako důsledek předchozího vývoje
V této době je hranice mezi rezistencí a legální činností velmi těžko určitelná
právě proto, že činnost, která byla před rokem 1968 nelegální, se v roce 1968 stala
povolenou, resp. tolerovanou.252 Tato podkapitola se proto po nutné charakteristice
obnovy Junáka, již je možno také považovat za formu rezistence, soustředí v regionech
248 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 257.
249 Organizace Slovenský Junák zanikla už v dubnu 1970, v návaznosti na to zanikl logicky též federální
Československý Junák.
250 LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 52.
251 Tamtéž, s. 55.
252 Srov. se schválením stanov Junáka na podzim 1968.68
Náchod a Trutnov pouze na vybrané momenty, které lze považovat za projevy otevřené
rezistence.
Je logické, že právě v místech, kde junáci pracovali ilegálně v předchozím
období, byl přechod do legality na jaře 1968 rychlejší a snazší. Z obou regionů o tom
existují doklady ze středisek Hronov, Česká Skalice a Úpice.
Jiří Flousek pracující v Hronově v turistickém odboru ČSTV byl od roku 1964
spolu s Jiřím Šimáněm v kontaktu s pražskými junáky, kteří měli dění týkající se
výchovy mládeže z první ruky. Šlo především o Miloše Miltnera a Josefa Zikána –
Bobra, vedoucího Psohlavců (Tábornický klub ČSM) a některé další činovníky
Junáka.253
Díky čerstvým informacím a znalosti poměrů ve vedení OV ČSTV254 si Flousek
mohl dovolit již 24. ledna 1968 uspořádat slib turistického oddílu Mladý táborník
Hronov, který sice explicitně neobsahoval zmínky o skautingu, ale junáckému slibu
nebyl nepodobný. O slibu byli informováni i pražští Psohlavci, od kterých Flousek
dostal na počátku února výzvu k zakládání junáckých oddílů. Podle svých slov začal
pomalu připravovat děti na přeměnu ve skautský oddíl.
Ještě před oficiálním vyhlášením obnovy Junáka 29. března 1968 v Praze se
uskutečnil první junácký výlet hronovských turistů (vedli Flousek a Vaněk), ze kterého
účastníci poslali junácký pozdrav některým do obnovy se zapojujícím funkcionářům
Junáka.255 R. Plajner pak jejich pozdrav přečetl na setkání v Praze-Holešovicích.256
Podle almanachu českoskalických skautů bylo několik chlapců zásluhou Jiřího
Šimáně a Ladislava Havrdy vedeno ve skautském duchu již před rokem 1968, na
podzim 1967 jmenovaní přistoupili k pořádání kurzu pro rádce (budoucí vedoucí
družin).257 Někteří z takto vychovávaných chlapců se později v České Skalici aktivně
zapojili do odporu proti srpnové okupaci.
253 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Návrh na udělení pamětní medaile kolektivu Krajina
Šípu a Kamzíka z 5. 11. 1969.
254 Flousek např. na podzim 1967 vypracoval metodické materiály pro turistické oddíly celého okresu.
Není třeba dodávat, že kopírovaly junáku blízkou náplň hronovského oddílu; Slibu v lednu 1968 se
účastnil funkcionář TJ Hronov MUDr. Kult a také zástupce OV ČSTV!
255 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 73−74.
256 ARŠ, Dopis Šípa Karlu Řehákovi z 5. dubna 1968.
257 ANDRÝS, V. Almanach. 80 let střediska Junáka Jiřího Šimáně – Šípa Česká Skalice. 1917−1997
aneb slova o skautingu. Česká Skalice: Lubasoft, 1997, s. 23. Dle archivních materiálů však šlo o
turistický oddíl pod patronátem Flouska.69
Jiří Šimáně, jako osoba iniciující obnovu skautingu na Náchodsku,258 byl navíc
v kontaktu s Janem Šimáněm – Galénem (organizátor mikrokolektivů)259 a Karlem
Řehákem – Mikim, českoskalickým skautem pobývajícím na jaře 1968 pracovně
v Praze. Ten se na víkendy vracel do Skalice a udržoval kontakt s některými pracovníky
ústředí Junáka, např. s tehdejším tajemníkem ÚRJ prof. Františkem Němcem –
Stříbrným Lišákem, což přispělo k rychlé obnově skautingu na Náchodsku.260
Ve vznikajícím středisku Úpice, která spadala pod ORJ Trutnov, mohli podle
Fetterse navazovat na od roku 1956 trvající činnost Jaroslava Kachlíka pracujícího
s turistickým oddílem, později oddílem mladých táborníků. Od roku 1967 připravoval
Kachlík některé z nich na vedení družin, k čemuž došlo v březnu 1968, když s nimi
založil oddíl navazující na tradici 2. oddílu z roku 1948.261
Zvlášť uveďme ještě středisko v Novém Městě nad Metují, které původně po
válce tvořilo samostatný okrsek. Někdy v první polovině roku 1947 došlo k jeho spojení
s okrskem Náchod, zřejmě přičiněním Jiřího Šimáně. Nicméně v roce 1968 už středisko
spadalo pod ORJ Náchod. V Novém Městě pracoval se členy loutkářského souboru Ing.
Zdeněk Svoboda – Bagheera, který z něho 21. března 1968 vytvořil 1. oddíl vodních
skautů. Oddíl byl později velmi úspěšný a po likvidaci Junáka přešel pod PO SSM, kde
úspěšně pracoval v junáckém duchu až do roku 1989.
Ve většině míst obou regionů Náchod a Trutnov došlo k obnově středisek
Junáka v měsíci březnu: Jaroměř,262 Nové Město nad Metují, Česká Skalice, Červený
Kostelec (29. března 1968),263 Police nad Metují, Rtyně v Podkrkonoší,264 Úpice a
258 Jiří Šimáně byl 26. listopadu 1968 ve volbách do ORJ Náchod zvolen do funkce předsedy ORJ, jak se
nová funkce jmenovala (ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně).
259 Mikrokolektivní hnutí fungující v českých zemích celá 60. léta nezaniklo ani po obnově Junáka a
dalších dětských organizací v roce 1968. Hnutí nezaložilo v roce 1968 žádnou svoji vlastní organizaci,
chtělo pomáhat všem existujícím. Do Junáka se dostalo i díky návrhu Jiřího Šimáně (ARŠ, Koncept
článku Jana Šimáně pro Rudé právo z 3. ledna 1970 a Dopis Šípa Plajnerovi z jara 1968 o
mikrokolektivech).
260 ŘEHÁK, K. Všichni junáci z okresu mohou být na Šípa právem hrdi. Náš čas, 1996, roč. 36, č. 7, s. 4.
261 FETTERS, Aleš. Z historie úpického skautingu. In Rodným krajem. Červený Kostelec, 2009, č. 38, s.
6−7.
262 VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1968–1970, III. část. In Ročenka knihovny a muzea
v Jaroměři IV. 1999. Jaroměř, 2000, s. 70.
263 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika dívčího střediska Junáka v Červeném Kostelci, od roku
1990 kronika středisková 1938–2005.
264 Pod střediskem Rtyně v Podkrkonoší působil do září 1969 také oddíl z Malých Svatoňovic, který
posléze utvořil středisko vlastní.70
Svoboda nad Úpou.265 V dubnu obnovili skauti činnost ve střediscích: Trutnov, Dvůr
Králové nad Labem (4. dubna 1968),266 Náchod (3. dubna 1968).267 Pouze v Teplicích
nad Metují vzniklo středisko až v květnu 1968268 a ve Svobodě nad Úpou se
konstituovaly dva další oddíly až k 1. říjnu 1969. Oddíly ve Svobodě nad Úpou byly
podřízeny středisku v Trutnově.
V některých případech nelze na základě dostupných materiálů rozhodnout, zda
šlo o střediska, tj. jednotky s právní subjektivitou či pouze oddíly,
269
u Broumova a
některých dalších středisek nejsou dostupná přesnější data.
V průběhu roku 1968 byly postupně dotvořeny ORJ Náchod a Trutnov a většina
středisek. Podobně jako na ústředí Junáka došlo v Náchodě k nabídce ze strany nově
vzniklé organizace Pionýr na práci pod Pionýrem. Šimáněm a Flouskem to bylo s díky
odmítnuto.270
Podle zpráv se ve většině středisek konaly rádcovské kurzy, protože ve
střediscích a oddílech chyběla střední generace vedoucích oddílů a rádců.271 Do června
1968 bylo v náchodském junáckém okrese evidováno Šimáněm 42 oddílů s 910
dětmi.272
5.3 Důležité projevy rezistence napříč regiony
Významným projevem rezistence byla činnost českoskalických junáků po
okupaci vojsky varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968. Materiály z osobního
archivu Ladislava Havrdy – Rosomáka, přímého aktéra této činnosti, barvitě popisují
tehdejší události. Havrda s kamarády
273
z Junáka se vícerým způsobem zapojil do
odporu proti okupantům tak, že např. vyvěšovali hesla a plakáty s protesty proti
okupaci,
274 roznášeli mimořádné výtisky novin, prováděli podpisové akce, odstraňovali
265 Skautský institut A. B. Svojsíka, fond Karla Lešanovského, Soupis pramenů k dějinám českého
skautingu v období 1968-1970, sign. 4008/510.
266 MALÝ, K. aj. Almanach k 75. výročí skautingu ve Dvoře Králové nad Labem. Dvůr Králové nad
Labem, 1995, s. 22.
267 HNÍZDIL, J. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis, s. 122.
268 ABS, fond KR/MV, sign. 971475 MV, Jiří Šimáně, Fotokopie kroniky střediska Teplice nad Metují.
269 Jde např. o Velké Poříčí u Hronova, Josefov u Jaroměře, Velichovky, Hořičky, Běloves u Náchoda, aj.
270 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 75.
271 Srov. LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 19 a 22.
272 ARŠ, Přehled organizace Junáka v okresu Náchod ke květnu 1968.
273 Akcí se kromě Havrdy účastnili Adolf Macek, Miroslav Skořepa, Josef Matouš, Luděk Dostál a další.
274 Srov. v přílohách.71
směrové cedule a mapy či fungovali jako spojky nebo noční hlídky proti rabování.
Adolf Macek od rána 21. srpna natáčel situaci v ulicích města na kameru.
Na náměstí v noci na 22. srpna někteří chlapci v čele s Jaroslavem Osvaldem
napsali vápnem obrovské nápisy podporující A. Dubčeka. Dodejme, že celou akci
koordinoval vedoucí střediska Ing. Rudolf Rousek.
Ladislav Havrda vzpomíná na jednu z nočních hlídek: „Hlídku jsem měl
s Mirkem Skořepou, jako ostatně vždy. Byli jsme sehraná dvojka. Střežili jsme úsek od
náměstí k železničnímu přejezdu. Tu noc jsme měli hlídku od půlnoci do dvou ráno.
Během hlídky projela pouze malá kolona transportérů a hlásili jsme, že se pod tehdejší
spořitelnou svítí ve sklepních prostorách. Naštěstí kontrola ukázala, že je vše v pořádku.
Hlídka skončila. Rozešli jsme se. Šel jsem domů. Byl jsem tak asi na úrovni dnešní
zastávky na Jaroměř, když mě dojela kolona - gazik, transportéry a náklaďáky. Plno
vojáků. Těsně před vstupem do dnešní Benešovky přede mnou zabrzdil gazik a vyskočil
z něho důstojník. Měl mapu a byl to Rusák! Jinak vojáci byli Poláci. „Kudá na
Gradec?!“ Řekl jsem mu, že nerozumím. Myslel jsem si v duchu: polib mě… Najednou
jsem stál u zdi: „Ruky věrch! Kudá na Gradec??“, opakoval. Něčím mě dloubal mezi
lopatky, byl to samopal. V tu chvíli jsem myslel, že je se mnou ámen. Z gaziku vyběhli
další dva vojáci a něco na něj křičeli. Jen jsem pochopil, že říkají něco jako – je to ještě
chlapec, dítě. Cítil jsem příšerný pach alkoholu, nejspíš vodky. Pak tlak povolil, kolona
odjela. Jak jsem tam dlouho stál nevím… Mirkovi se podařilo zmizet v dnešní
Legionářské ulici, mohlo to mít ale tragické důsledky, za ním zazněl varovný výstřel…
Dodnes slyším cvakání závěru samopalu. Zajímavé bylo, že některé kolony doprovázeli
ruští důstojníci a ti byli nejhorší, arogantní, hrubí, bezohlední.“
275
Na tomto příkladu byla demonstrována ukázka otevřené rezistence hraničící s
odbojem, ne sice proti režimu, ale proti okupantům.
Projevem pasivní rezistence proti okupaci bylo přijetí časopisu Nepokořená
svoboda, který dostal asi v 5 výtiscích Jiří Šimáně od svého jmenovce Jana Šimáně
v září 1968. Tato skutečnost byla v roce 1973 mj. předmětem vyšetřování Jiřího276 a Jan
Šimáně byl nejen za tuto činnost souzen a v první polovině 70. let vězněn.277
275 Archiv Ladislava Havrdy, Moje město tenkrát v roce 1968.
276 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Jiřího Šimáně z 2. března 1973.
277 Kam chtěli zavést mladé. Mladá fronta, 1970, roč. 26, č. 269, s. 2.72
Na Silvestra roku 1968 se zrodila tradice pravidelných silvestrovských pochodů
na vyhlídku zbudovanou Flouskem s Vaňkem a jejich turistickým oddílem
v Broumovských stěnách (od roku 1969 nese název Junácká vyhlídka278). Pochody se
pak konaly vždy na Silvestra v letech 1969−1972. V roce 1972 byla akce odhalena
Státní bezpečností.
Za již poměrně pohnuté atmosféry se konal v lednu a únoru 1970 na Rezku u
Nového Města nad Metují vůdcovský kurz, jehož závěr navštívil také Rudolf Plajner,
který se zde vyslovil pro nutnost práce s mládeží v rámci připravované jednotné dětské
organizace. O reakcích účastníků se lze dočíst ve výslechových protokolech Ing.
Zdeňka Svobody z Nového Města nad Metují a Miloše Výška z Jaroměře, přičemž není
důvodu pochybovat o jejich autenticitě. Plajner se na kurzu setkal s nepříjemnými
otázkami účastníků týkajícími se zachování jisté autonomie v jednotné organizaci
(symbolika, kroje, federativní sloučení, aj.). Někteří účastníci údajně prohlásili, že
v případě absence těchto základních prvků nebudou pokračovat v práci v nové
organizaci.279
Pro Jiřího Šimáně (jako předsedu ORJ Náchod), který podobně jako někteří
účastníci vůdcovského kurzu na Rezku nesouhlasil se začleněním Junáka do nově
vznikajícího svazu mládeže, začalo v první polovině roku 1970 velmi nepříjemné
období. Během jara se několika dopisy vymezil vůči ústrkům projevujícím se jak ve
zkreslených informacích zveřejněných v místním tisku,280 tak také v přímém jednání se
zástupci nově se konstituující jednotné organizace mládeže,281 kteří v něm viděli svého
soka.
Vše vrcholilo na tzv. slučovací konferenci okresu Náchod konané 18. června
1970,282 tedy ještě před letními tábory. Té se účastnili také delegáti junáckých středisek
okresu, mezi nimiž byla podobně jako v ÚRJ skupina junáků-komunistů. Za junáky
přednesl projev shrnující dosavadní činnost Jiří Šimáně. Do okresní rady PO ČSSR bylo
278 HNÍZDIL, Josef. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis, s. 143.
279 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Zdeňka Svobody a Výpověď Miloše Výška.
280 ARŠ, Dopis redakci Nový čas z 25. března 1970.
281 ARŠ, Dopis předsedovi nové mládežnické organizace s. Kábrtovi z 1. března 1970.
282 Náchodsko má jednotnou dětskou organizaci. Nový čas, 1970, roč. 11, č. 25, s. 1.73
zvoleno také několik členů ORJ Náchod, někteří z ní posléze vystoupili, jiní zůstali.
Šimáně jako jeden z mála (ne-li jako jediný) hlasoval na konferenci proti sloučení.283
Této konferenci předcházela ještě porada ORJ Náchod 16. června 1970.284 Zde
byla konstatována řada nesrovnalostí a nespravedlností ze strany Pionýra související se
slučováním dětských organizací do nové jednotné organizace. Letní tábory byly ještě
povoleny, a tak se jich na Náchodsku mohlo v roce 1970 konat přes 40,285 byly
dohodnuty mechanismy předávání majetku, apod.
Poslední akce junáků v obou regionech, často velmi slavnostní, se konaly do
konce srpna 1970, poté byla činnost ukončena zcela v souladu s kroky ÚRJ v Praze.
5.4 Další osudy junáckých činovníků po roce 1970
Mnoho činovníků se nehodlalo s nastoleným stavem smířit a začali pracovat
v organizacích, které nebyly čistě mládežnické, ergo nebyli sloučeni v SSM.
Mezi takové organizace patřil v 60. letech Milošem Výškem z Jaroměře
využívaný Svazarm, kterému „zůstal věrný“ i v letech sedmdesátých. Jeho přičiněním
došlo v Jaroměři k založení vodáckého oddílu, do kterého přestoupila část dětí z Junáka.
Po několika letech fungování se oddíl kvůli odlivu starších dětí rozpadl.286 Do
Svazarmu se také přesunuli členové junáckého střediska ve Rtyni v Podkrkonoší,287
kteří pod vedením Zdeňka Janků a Adolfa Tölga pořádali celá 70. i 80. léta letní tábory
ve skautském duchu, ovšem bez krojů, symboliky a na první pohled viditelných znaků
zakázané organizace. Z těchto táborů se zachovaly četné filmové záběry, dnes již
převedené a dostupné na DVD u pamětníků.
Další alternativou práce s dětmi bylo vedení turistických oddílů mládeže (dále
jen TOM) pod ČSTV. Do TOM přešel např. vedoucí 1. chlapeckého oddílu v Červeném
283 Při interpretaci postupu těchto lidí je vždy nutné posuzovat motiv jejich jednání. Jak je vidět níže, pro
některé z činovníků, ačkoliv přestoupili do PO, bylo jediným motivem pokračovat v práci s dětmi i za
cenu ústupků, když viděli, že jinudy cesta nevede. Málokdo měl v té době tolik osobní statečnosti a vůle
postavit se drtivé většině a pevně stát za svým přesvědčením, podobně jako Jiří Šimáně.
284 Zápis o poradě ORJ Náchod z 16. června 1970.
285 Srov. ARŠ, Historie junáctví na Náchodsku; V roce 1969 to bylo cca 30 táborů s více jak 800 dětmi
(srov. ANDRÝS, V. Almanach. 80 let střediska Junáka Jiřího Šimáně – Šípa Česká Skalice. 1917−1997
aneb slova o skautingu. Česká Skalice: Lubasoft, 1997, 27).
286 VÝŠEK, M. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1968–1970, III. část. In Ročenka knihovny a muzea
v Jaroměři IV. 1999. Jaroměř, 2000, s. 74.
287 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Zdeňka Berana z 5. února 1973.74
Kostelci Luděk Fabián,
288 některé činovnice v Náchodě (např. Eva Wagenknechtová)
nebo odchovanec mikrokolektivního hnutí z 60. let Josef Hejnyš z Police nad Metují.
Do PO nejprve vstoupil Jaroslav Kachlík se svým 2. oddílem, ovšem podle
Fetterse ke konci roku 1970 ukončil činnost.289 V Novém Městě přešel do PO první
chlapecký oddíl a působil zde až do obnovy v roce 1989. Turistice se pod Okresním
domem pionýrů a mládeže v Náchodě věnoval Josef Hnízdil se svou ženou Martou.
290
Našli se také skauti, kteří nechtěli být omezováni ve své činnosti jakoukoliv
organizací, proto fungovali zcela samostatně. Příkladem je 4. chlapecký oddíl, který pod
vedením Jana Pazdery, jemuž se podařilo zatajit při předávání majetku nějaký inventář,
jednoduše navázal na svou ilegální činnost před rokem 1968. Uspořádali několik táborů
u Hejnic, později u Dobřenic. Posléze byla tradice skautingu udržována menšími
rodinnými kluby až do roku 1989.
Jiří Šimáně, Jiří Flousek a Bořivoj Valášek si se svými rodinami pronajali chatu
v Maršovském údolí u řeky Metuje, kterou poeticky nazvali Yukon, a kde se také od
počátku 70. let scházeli. Navíc se Kamzík angažoval v kroužku filatelistů a Šimáně se
zcela vrhnul do práce s neslyšícími dětmi. Na tomto poli se již dříve stal uznávaným
odborníkem, pod ČsČK uspořádal v letech 1971 a 1972 vůbec první tábory pro neslyšící
v ČSSR, publikoval v mnoha časopisech (GONG, TIS, Rodina a škola, Defektologie) a
do šuplíku napsal soubory pohádek pro děti, apod. Působil také v organizaci pro
ochranu přírody a památek TIS, kterou také jako velmi vhodnou doporučoval mnoha
činovníkům pro práci.
Výše jmenovaní tři muži a mnoho dalších z celého okresu, ale také z kraje či
z Prahy, putovali každoročně na Silvestra až do roku 1972 na Junáckou vyhlídku
v Broumovských stěnách. Poslední z těchto setkání bylo díky síti agentů StB budované
od zákazu organizace mezi bývalými činovníky prozrazeno a na jaře 1973 se rozběhl
kolotoč výslechů s bývalými činovníky.
291 Ten byl uzavřen sedm a půl hodinovým
288 TOM vedený Fabiánem neměl jednoduché podmínky. Funkcionářům SSM se jeho činnost
nezamlouvala, snažili se práci vedoucím znechutit a posílali na ně udání. Fabiánův oddíl ukončil činnost v
roce 1980, když původní členové odrostli a rozešli se na střední školy a učiliště. O Fabiána se zajímala i
StB: od roku 1979 do roku 1986 na něj vedla spis jako na prověřovanou osobu, u které je podezření na
oživování junáckých tradic v TOM (ABS, fond KR/MV, sign. 992897, Luděk Fabián).
289 FETTERS, A. Z historie úpického skautingu. In Rodným krajem. Červený Kostelec, 2009, č. 38, s. 7.
290 Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010.
291 Kromě Jiřího Šimáně byl vyslýchán, např. Ing. Zdeněk Beran (Pardubice), Dušan Vrchoslav a Ing.
Zdeněk Svoboda (oba Nové Město nad Metují), Jaroslav Hepnar (Teplice nad Metují), Miloš Výšek,
Svatopluk Němeček a Jana Hrudková (všichni Jaroměř), Jiří Flousek (Hronov), Jiří Bek, Ing. Miroslav 75
výslechem Jiřího Šimáně. Za dva dny následoval ještě druhý výslech trvající už „pouze“
pět a půl hodiny.
292 Výsledkem bylo jeho propuštění ze ZDŠI pro neslyšící na
Hořičkách v srpnu 1973 a přeložení na Základní učňovskou školu internátní
v Chroustovicích u Pardubic. Po roce byl ze školství propuštěn zcela. Poté, co ho
v žádné dělnické profesi nechtěli zaměstnat, nastoupil na podzim 1974 do cihelny
v Miskolezích u České Skalice. Zde zemřel při noční směně dne 11. listopadu 1975,
podle oficiální lékařské zprávy na prasknutí aorty.
293
Díky kontaktům s Prahou, zdravému jádru pracujícímu již v ilegalitě, kořenům
z poválečného Československa a výjimečnému nasazení činovníků (nejen Kamzíka a
Šípa) se junáci na Náchodsku obnovili brzy. Přehled vývoje dokládá, že šlo i přes
kontakty s ústředím o obnovu spontánní, tedy tzv. „zdola“. Nikdo jim nic nenařizoval.
Fungování mikrokolektivů pokračovalo bez problémů až do roku 1970, skautská
organizace neměla problém s přijímáním těchto malých kolektivů, které pokud byly
v době nesvobody vedeny v junáckém duchu, mohly tvořit základy nových oddílů.
Toto období legality Junáka nebylo však plnohodnotným fungováním
organizace. Spíše šlo jen o krátké „nadechnutí“, které posloužilo k přípravě nezbytné
skautské generace (projevilo se kurzy a prací do poslední chvíle v roce 1970) a tím k
vytvoření předpokladů pro znovuvzkříšení organizace v roce 1989.294
Řezníček a Zdeněk Nevečeřal (všichni Náchod), Milan Vítek (Praha), Zdeněk Janků (Rtyně v
Podkrkonoší), Rudolf Provazník (Broumov), Dean Valášek a Petr Hofman (oba studenti gymnázia
v Náchodě, pocházející z Nového Města nad Metují). Srov. ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří
Šimáně.
292 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Jiřího Šimáně z 2. března 1973 a z 5. března
1973.
293 Ohlas na článek Smrt s otazníkem. Pochodeň, 1991, roč. 80, č. 54, s. 6.
294 Závěrem poznamenejme, že 4. února 1990 se skautské středisko v České Skalici se svolením rodiny
Jiřího Šimáně přejmenovalo na středisko Jiřího Šimáně Česká Skalice.76
Závěr
Skautská rezistence a odboj nebyly v Československu nevýznamným
příspěvkem k boji proti komunistické totalitě. To, že komunismus a skauting jsou dva
neslučitelné pojmy, pochopil už zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík, když po
návratu ze SSSR v roce 1938 pronesl legendární větu: „Skauting vylučuje totalitu –
totalita vylučuje skauting“.295 V té době ještě netušil, kolik utrpení přinesou skautingu
dvě totality. Právě proto, že protikomunistická rezistence a odboj neměly své centrální
vedení, ergo toto chybělo i v rezistenci skautské, je tedy velmi poučné sledovat projevy
skautské rezistence v menších teritoriálních celcích tak, jak se o to pokusila tato
diplomová práce.
I přesto, že se na sledovaném území vyskytl pouze jeden případ trestního stíhání
v souvislosti se skautingem, je hojněji zastoupena většina v úvodu jmenovaných druhů
rezistence. Největšími následky z hlediska perzekuce se projevila rezistence Jiřího
Šimáně v 50. letech 20. století.
V této práci jsem na různých druzích rezistence skautů napříč zkoumanými
regiony demonstroval širší paletu forem, kterými skauti vyjadřovali nespokojenost
s tehdejší situací. Vše je možno navíc sledovat v průběhu času tak, jak docházelo ke
změnám ve společnosti. Ze zjištěných poznatků je možno vyvodit následující závěry:
1. Význam sledované skautské ilegální činnosti v regionu nespočíval v boji proti
režimu jako takovému. Jeho cílem nebylo režim svrhnout. Skautští činovníci si
dobře uvědomovali a respektovali realitu komunismu, nevystupovali proti
komunistické ideologii (alespoň jsem pro to nenalezl důkazy).296 Nebylo tomu
tak ani v letech 1968−1970, kdy se prostor pro diskuzi široce otevřel. Naopak
vedení Junáka se ve dnech srpnové okupace rezolutně postavilo za politiku
Alexandra Dubčeka. Je třeba konstatovat, že cílem skautské rezistence na
Náchodsku a Trutnovsku byla touha vychovávat děti způsobem, který pokládali
účastníci rezistence za ideální,297 pro rozvoj dětí a mládeže velmi účinný. Tento
způsob představoval soubor skautských výchovných metod, které byly i přes
295 SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 210.
296 To ovšem nevylučuje, že mnozí mohli doufat v brzký konec komunismu.
297 I když však ne však zcela jediný správný, na rozdíl od komunistické strany.77
zákaz po roce 1956 postupně uplatňovány bývalými skautskými činovníky pod
nejrůznějšími organizacemi. Svědčí o tom snahy Jiřího Šimáně zasáhnout
minimálně dvakrát do diskuze o mládeži (návrhy do diskuze, účast v Rozhlasové
univerzitě).
2. K aktivizaci činovníků pro používání těchto metod přispěl také tristní stav
v mimoškolní výchově mládeže, způsobený velmi formálním a pro mládež
nezajímavým vedením. Prosadit v práci s mládeží logiku, zdravý rozum a dobré
zkušenosti skautingu byly dalším z cílů rezistence skautů v uvedených
regionech.
3. V době likvidace skautingu v letech 1948−1950 převažovala podle zjištěných a
dostupných dat z obou regionů rezistence latentní, jež měla řadu rozdílných
forem od pořádání plesu skauty (Hronov), scházení se po bytech (Jaroměř),
tajných slibů a táborů (u Nového Hrádku), až k táborům putovním (hůře
odhalitelným) či relativně otevřené kritice předsedy AVÚJ Jaromíra Preiningera
(Červený Kostelec). Není také bez zajímavosti zmínka o agilním řediteli ZDŠ
v Červeném Kostelci Cyrilu Smolíkovi, který přispěl k ukončení činnosti
posledního fungujícího červenokosteleckého oddílu Junáka a později činil potíže
i Jiřímu Šimáňovi. Je třeba také upozornit, že zmiňované tábory a scházení se po
domech nelze příliš přeceňovat, protože šlo většinou o akce fungující na bázi
přátelství starších členů oddílů. To ovšem ukazuje na trvalé hodnoty přátelství
vzniklé ve skautingu. Rozhodně se však nejednalo o organizovanou práci
s dětmi.
4. Třetí a čtvrtá kapitola pak jasně potvrzují domněnku, že rezistence ve sledované
oblasti je postavena na osobnostech, se kterými stojí i padá. Dokazuje to činnost
Jiřího Šimáně, který hlavně v období do roku 1956 (jde o první polovinu doby
jeho zaměstnání v dělnických profesích) výrazněji omezil svou aktivitu týkající
se výchovy mládeže a z této doby také neexistují o činnosti někoho jiného
doklady. Posléze, když se situace stávala přívětivější, začal svoji aktivitu
stupňovat a rezistence v regionu se také výrazněji projevila. Podobně tomu bylo
také s jeho dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Jiřím Flouskem. Z tohoto
pohledu je možno konstatovat, že ačkoliv označíme rezistenci a odboj
v regionech ve vztahu ke skautské rezistenci a odboji v Československu pouze 78
za průměrnou, jeví se aktivita Jiřího Šimáně napříč sledovaným obdobím jako
výrazně nadprůměrná (i když pouze v rámci rezistence).
5. Anabáze okolo výslechu Josefa Hnízdila dává nahlédnout do způsobů, jakými
pracovala Státní bezpečnost. Zřejmá manipulace s výpovědí Hnízdila je toho
dokladem. Státní bezpečností uvažovanou rezistenci (schovávání uprchlíků,
opatřování potravinových lístků, mapování k odporu ochotných skautů) by bylo
možno pokládat za mírnější formu odboje, pokud by však nebyla vymyšlená.
Podle okolností se také zdá, že Josefa Hnízdila začali z ničeho nic vyšetřovat
v roce 1957 v souvislosti s Lidovým soudem Jiřího Šimáně.
6. Po roce 1956 se ve větší míře začali skauti projevovat otevřenou rezistencí
(např. dopis Flouska a spol. Novotnému či zapojení Jiřího Šimáně do veřejné
diskuze o mládeži). Tyto projevy odporu spojené s latentní činností v rámci
Krajiny Šípu a Kamzíka (mikrokolektivy mládeže a turistické oddíly) se staly
základem pro obnovu skautingu na Náchodsku v roce 1968.
7. Na úrovni obou regionů existovala minimálně od roku 1964 koordinovaná
rezistence mezi Jiřím Šimáněm a Jiřím Flouskem, zhruba od stejné doby jsou
datovány kontakty se skauty z Prahy (Miloš Miltner), od jara 1968 pak byl
náchodský skautský okres přímo v kontaktu s pracovníky ÚRJ (přes Karla
Řeháka byl Šimáně v kontaktu s tajemníkem ÚRJ prof. Františkem Němcem).
Ostatní místa byla do roku 1968 spíše izolována. K napojení na Jiřího Šimáně
došlo vlivem spolupráce v letech obnovy také v 70. letech.
8. Pokud budeme považovat obnovu skautské organizace na jaře 1968 za projev
otevřené rezistence, je jistě zajímavé srovnání statistiky obnovy Junáka podle
měsíců na národní úrovni s obdobnou mnou vytvořenou statistikou z regionů.
Získaná data ze středisek Náchodska a Trutnovska říkají, že zhruba 8% středisek
obnovilo svoji činnost před březnem 1968 (ve skutečnosti jde pouze o středisko
v Hronově), 61% v březnu, asi 23% v dubnu a konečně 8% později. Tato
zjištěná data v podstatě procentuelně odpovídají statistice, kterou uvádí Karel
Lešanovský. Podle něj před březnem 1968 obnovilo svoji činnost 5%
organizačních složek Junáka, 60% jich obnovilo činnost v březnu, 25% v dubnu
a 10% později.
298
298 LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 18.79
9. Významným projevem otevřené rezistence hraničící s odbojovou činností byla
aktivita českoskalických skautů (Ladislav Havrda, Jaroslav Osvald, Adolf
Macek, Miroslav Skořepa, Josef Matouš, Luděk Dostál) reagujících na srpnové
události roku 1968 (vylepování plakátů, hlídkování na ulicích, aj.). Podobnou
aktivitu vztahující se k srpnovým událostem jsem nikde nezaznamenal.
V úvodu práce je nastíněno hned několik cílů, které jsem se snažil výkladem
historie rezistence a odboje na Náchodsku a Trutnovsku naplnit. Je jasné, že některým
událostem v životech jednotlivých skautských středisek v letech 1968–1970 by bylo
možno věnovat více prostoru. Nechtěl jsem ale sklouznout k popisu jejich činnosti
v době legality, která by příliš nesouvisela se zadáním práce. Navíc bylo nutno vyrovnat
se s místy nedostatečným množstvím pramenů k některým tématům. Velmi obtížnou se
stala rekonstrukce struktury skautské organizace v obou regionech, která však byla zcela
nezbytná pro uchopení a vymezení práce regionálně.
Prostor pro další a obtížné historické bádání se díky této práci otevírá na poli
skautské rezistence na Náchodsku po roce 1970. Výslechové protokoly z té doby
předkládají historikovi mnoho otázek, které nebude možno objektivně zodpovědět bez
pomoci pamětníků. Těch ale s přibývajícím časem ubývá. Jistý prostor skýtá také
vyšetřovací spis Josefa Jirouska z Trutnova.80
Použité prameny a literatura
Prameny
a) Archivní prameny
Archiv bezpečnostních složek, fond H, sign. H-163, Junák.
Archiv bezpečnostních složek, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod.
Archiv bezpečnostních složek, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně.
Archiv bezpečnostních složek, fond KR/MV, sign. 992897, Luděk Fabián.
Skautský institut A. B. Svojsíka, fond Karla Lešanovského, sign. 4008/510.
Archiv Junáka v Červeném Kostelci, časopis Periskop z 25. února 1950.
Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Deník Jiřího Udatného – Ježka.
Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika 3. chlapeckého oddílu Junáka v Červeném
Kostelci, později kronika sloučeného 2., 3. a 6. oddílu do 2. oddílu Junáka v Červeném
Kostelci – HADAŘI 1945–1950.
Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika 4. oddílu katolických Junáků v Červeném
Kostelci 1956−1992.
Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika dívčího střediska Junáka v Červeném Kostelci,
od roku 1990 kronika středisková 1938–2005.
Archiv Jindřicha Šolce.
Archiv Ladislava Havrdy.
Archiv manželů Hnízdilových, Deník manželů Hnízdilových.
Archiv Martina Křížka.
Archiv rodiny Flouskových, Deník turistického oddílu Mladých turistů.
Archiv rodiny Šimáňových.
SOkA Náchod, fond MV NF Červený Kostelec, kart. 1, inv. č. 2.
SOkA Trutnov, fond OV NF, kart. 44, inv. č. 327.
SOkA Trutnov, fond Junák - sdružení přátel, Úpice, neuspořádaný.81
b) Tištěné prameny (příručky, dobová periodika)
Dvouletý pracovní plán Českého Junáka. Praha, 1946. 16 s.
Organizační řád Svazu pro spolupráci s armádou. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1966. 26 s.
Příručka pro funkcionáře Svazarmu: O činnosti základní organizace. Praha: Naše vojsko,
1963. 218 s.
Stanovy Junáka. 1 vyd. 1946.
BURGHAUSER, Jarmil. O novou organizaci Junáka: Hrst časových otázek. Praha, 1947. 30
s.
HOFBAUER, Břetislav. Kniha vedoucího pionýrů. Praha: Mladá fronta, 1952. 450 s.
KOPT, Miroslav. aj. Český skauting v dokumentech KSČ 1945−1948. 1. vyd. Praha: SO VF,
2004. 206 s.
Kam chtěli zavést mladé. Mladá fronta, 1970, roč. 26, č. 269.
Náchodsko má jednotnou dětskou organizaci. Nový čas, 1970, roč. 11, č. 25.
HOMOLA, František. Přizpůsobivost Junáka. Tribuna, 1970, roč. 2, 7. ledna.
CHRYCH, Ervín. Navštívil nás J. Foglar. Mladá Fronta, 1956, roč. 12, č. 225.
LELEK, Jindřich. Buď připraven aneb takhle to asi nepůjde. Jiráskův kraj. Týdeník ONV
Náchod, 1945, roč. 1, č. 16.
MAREŠ, Jan, Pionýrník. Literární noviny, 1963, roč. 12, č. 22.
c) Orální prameny
Vzpomínky Dagmar Šimáňové z 11. června 2010.
Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010.82
Literatura
a) Monografické publikace
Nových věků nové mládí. Příspěvek k dějinám dětského a mládežnického hnutí ve
Východočeském kraji. 1. vyd. Hradec Králové: Krajský dům pionýrů a mládeže, 1984.
Nestránkováno.
Nových věků nové mládí. Příspěvek k historii a činnosti domů pionýrů a mládeže ve
Východočeském kraji. 1. vyd. Hradec Králové: Krajský dům pionýrů a mládeže, 1989. 85 s.
Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978. 254 s.
BARTOŠ, Josef. aj. Dějiny pokrokového hnutí mládeže v Československu: Období 1939–
1960. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1967. 152 s.
BŘEČKA, Bruno. Kronika čs. skautského hnutí 1900–1990. 1. vyd. Brno: Brněnská rada
Junáka, 1999. 323 s.
CIHLÁŘ, Josef. Dějiny čs. exilového skautingu. Léta 1939–1992. 1. vyd. Praha: Historická
komise a Ústřední skautský archiv, 2004. 296 s.
ČAPKA, František. Dějiny zemí koruny české v datech. 3. vyd. Praha: Libri, 1999. 1001 s.
ISBN 80-7277-000-4.
FLOUSEK, Jiří. Kronika hronovského skautingu. 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999. 152 s.
ISBN 80-86009-26-2.
HNÍZDIL, Josef. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis. 200 s.
HŘÍBEK, Bruno. Sjednocení mladé generace. Příspěvek k historii mládežnického hnutí
v Československu v letech 1945−1950. Praha: Mladá fronta, 1979. 253 s.
JEŠUTOVÁ, Eva aj. Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. 1.
vyd. Praha: Český rozhlas, 2003. 667 s. ISBN 80-86762-00-9.
KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 447 s. ISBN 80-204-
0145-8.
LEŠANOVSKÝ, Karel. Se štítem a na štítě. Nezradili skautský slib. 1. vyd. Praha: Úřad
dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2000. 280 s. ISBN 80-238-5630-8.
LEŠANOVSKÝ, Karel. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970. 1. vyd. Praha:
ČIN, 2003. 78 s. ISBN 80-239-2100-2.83
METELKA, Jaroslav. Tělovýchova a sport v Úpici. 1968–1968. Úpice: Tělovýchovná jednota
Sparta, 1968. 99 s.
SVOBODA, Milan. Hledání zaváté stezky: Příspěvek k dějinám českého skautingu. 1. vyd.
Praha: Leprez, 1994. 304 s. ISBN 80-900821-8-1.
VÉMOLA, Antonín. RNDr. Rudolf Plajner. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 1991. 67 s.
VITOUŠ, Pavel. Malá encyklopedie sportu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1980. 357 s.
ZACHARIÁŠ, Jiří. Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka, aneb Karel Průcha a
spol. (1952). 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005. 271
s. ISBN 80-86621-12-X.
b) Slovníky, příručky
FILIPEC, Josef aj. Slovník spisovné češtiny pro veřejnost a školu. 2. vyd. Praha: Academia,
1998. 647 s. ISBN 80-200-0493-9.
KRAUS, Jiří aj. Nový akademický slovník cizích slov. A−Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 2005.
879 s. ISBN 80-200-1351-2.
KUPKA, O. Skauting – tematické číslo: Družinový systém ve skautských oddílech. 1. vyd.
Praha: TDC, 2005. 72 s. ISSN 1210-9827.
NOSEK, Václav. aj. Historie skautingu: Cestou k pramenům. 2. vyd. Praha: TDC, 1999,
2001. 88 s. ISBN 80-86109-27-5.
c) Sborníky, almanachy, periodika
FETTERS, Aleš. Vzpomínka na obětavého skauta. In Rodným krajem, Červený Kostelec,
2006, č. 32.
FETTERS, Aleš. Z historie úpického skautingu. In Rodným krajem. Červený Kostelec, 2009,
č. 38.
DVOŘÁKOVÁ, Zora. Třetí odboj – protikomunistický. In Za svobodu a demokracii I. Odpor
proti komunistické moci. Praha: Evropské hnutí v České republice, 1999. 333 s. ISBN 80-
7184-794-1.
VEBER, Václav. Místo úvodu. Komunismus – totalita – odboj. In Za svobodu a demokracii
III. Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové: M&V, 2002. 400 s. ISBN 80-903024-6-
7.84
VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1945–1950, II. část. In Ročenka knihovny a
muzea v Jaroměři III. 1998. Jaroměř, 1999.
VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1968–1970, III. část. In Ročenka knihovny
a muzea v Jaroměři IV. 1999. Jaroměř, 2000.
Almanach 1937−1992. 55 let skautského domova v Jaroměři. Jaroměř, 1992.
ANDRÝS, Václav. Almanach. 80 let střediska Junáka Jiřího Šimáně – Šípa Česká Skalice.
1917−1997 aneb slova o skautingu. Česká Skalice: Lubasoft, 1997. 45 s.
MALÝ, Karel. aj. Almanach k 75. výročí skautingu ve Dvoře Králové nad Labem. Dvůr
Králové nad Labem, 1995. 48 s.
Ohlas na článek Smrt s otazníkem. Pochodeň, 1991, roč. 80, č. 54.
DOLEŽALOVÁ, Stanislava. Jaký byl učitel a skaut Jiří Šimáně. Smrt s otazníkem.
Pochodeň, 1991, roč. 80, č. 23.
MORKES, František. Příspěvek k úloze a postavení junácké organizace v Československu po
roce 1945. Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 565-582.
MORKES, František. Pravdy a legendy o likvidaci Junáka. My-68, 1968, roč. 5, č. 7, s.
48−51.
MORKES, František. Pravdy a legendy o likvidaci Junáka. My-68, 1968, roč. 5, č. 8, s.
48−50.
MORKES, František. Pravdy a legendy o likvidaci Junáka. My-68, 1968, roč. 5, č. 9, s.
49−51.
MORKES, František. Junák po únoru 1948. Reportér, roč. 5, č. 25, s. I-IV přílohy.
ŘEHÁK, Karel. Všichni junáci z okresu mohou být na Šípa právem hrdi. Náš čas, 1996, roč.
36, č. 7.
d) Elektronické zdroje
Historie BL [cit. 2010-07-08]. Dostupné na: <https://www.brezovylistek.cz/1-historiebl.html>.
Jan Šimáně – Galén [cit. 2010-07-09]. Dostupné na: <https://www.brezovylistek.cz/2-jansimane-galen-12.html>.85
LEŠANOVSKÝ, Karel. Komunismus a skauti-komunisté [CD-ROM]. 2009. 432 s.
HOVORKA, Zdeněk. Roky 1945–1950 jaroměřského skautingu [cit. 2010-07-09]. Dostupné
na: <https://www.jaroskauti.org/download/historie_skautingu_3.doc>.86
Jmenný rejstřík
Bek, Jiří, 74
Beran, Zdeněk, 33, 74
Borkovec, Jaroslav, 27
Břečka, Bruno, 13, 14, 16, 26, 39, 48, 58,
63
Břicháček, Václav, 66
Čepička, Alexej, 18
Černý, František, 36
Dostál, Luděk, 70, 79
Dubček, Alexander, 62, 65, 71, 76
Dvořák, 57
Fabián, Luděk, 74
Fanderlik, Milot, 16
Fanderlik, Velen, 16, 28
Fetters, Aleš, 60, 69, 74
Flousek, Jiří, 30, 31, 54, 56, 57, 58, 59, 60,
61, 65, 68, 70, 72, 74, 77, 78
Foglar, Jaroslav, 18, 39, 47, 48, 50, 51
Gottwald, Klement, 17, 19
Hála, Zbyněk, 66
Haškovec, Jiří, 18, 20, 25
Havrda, Ladislav, 60, 68, 70, 71, 79
Hedvičáková, Eva, 45, 46
Hejnyš, Josef, 74
Hejzlar, Zdeněk, 18, 63
Hepnar, Jaroslav, 74
Hnízdil, Josef, 31, 32, 44, 45, 46, 74, 78
Hnízdilová, Marta, 31, 45, 74
Hofman, Petr, 75
Holub, Zdeněk, 60
Holý, František, 34
Housa, Jiří, 46
Hovorka, Zdeněk, 33
Hrubý, 57
Hrudková, Jana, 74
Hrych, Ervín, 47
Husák, Gustáv, 65
Chruščov, Nikita S., 47
Jakoubek, 31
Janků, Zdeněk, 73, 75
Javůrek, Zdeněk, 44, 45, 46
Jedličková, Alžběta, 18
Jirman, Jaroslav, 35
Jirousek, Josef, 61, 79
Kafka, Jiří, 49
Kahuda, František, 48
Kachlík, Jaroslav, 36, 60, 69, 74
Kaplan, Karel, 41, 42
Karlas, Jan, 46
Kašparová, Helena, 61
Kaválek, Lubomír, 22
Keller, Václav, 33
Klesl, Emil, 54
Kolder, Drahomír, 48
Kopecký, Václav, 15, 22
Kopt, Miroslav, 14
Koseová, Vlasta, 16, 18, 65
Křivský, Pavel, 18, 28, 39
Kult, J., 56, 68
Lanta, Josef, 60
Lejsek, Jaroslav, 42
Lelek, Jindřich, 21
Lešanovský, Karel, 13, 51, 61, 62, 63, 65,
66, 67, 70, 78
Macek, Adolf, 70, 71, 79
Macková, Vlasta, 65, 66
Mach, Josef, 22
Makásek, Ivan, 49
Mareš, 57
Marhoul, Václav, 66
Matouš, Josef, 70, 79
May, Karel, 39
Metelka, Jaroslav, 36
Miltner, Miloš, 49, 57, 58, 65, 68, 78
Morkes, František, 17, 19, 25
Navrátil, Jiří, 27
Nejedlý, Zdeněk, 15
Němec, František, 39, 62, 69, 78
Němeček, Svatopluk, 74
Nevečeřal, Zdeněk, 75
Nezdařil, Jaromír, 46
Novák, Jaroslav, 19, 22, 39
Novotný, Antonín, 48, 49, 57, 61, 62, 78
Nýdrle, Jiří, 46
Osvald, Jaroslav, 71, 79
Palach, Jan, 65
Pazdera, Jan, 60, 74
Plajner, Rudolf, 16, 18, 19, 26, 40, 54, 57,
62, 63, 65, 66, 67, 68, 69, 72
Poledňák, Alois, 18, 39
Powell, Robert B., 60
Preininger, Jaromír, 16, 18, 34, 37, 77
Princ, R., 57
Provazník, Rudolf, 7587
Průcha, Karel, 15, 19, 23, 39, 50, 62
Regner, Otakar, 60
Rousek, Rudolf, 71
Řehák, Bohuslav, 62
Řehák, Karel, 69, 78
Řezníček, Aleš, 36
Řezníček, Miroslav, 75
Seton, Ernest T., 39
Skála, Karel, 27
Skálová, Dagmar, 27
Skalský, Vladimír, 34
Skořepa, Miroslav, 70, 71, 79
Smolík, Cyril, 35, 40, 77
Stalin, Josif V., 47
Střihavka, Jaroslav, 34
Sum, Antonín, 65, 66
Svoboda, Zdeněk, 26, 39, 60, 63, 69, 70,
72, 74
Svojsík, Antonín B., 13, 16, 76
Šimáně, Jan, 51, 52, 55, 58, 64, 69, 71
Šimáně, Jiří, 21, 23, 29, 30, 31, 33, 35, 39,
40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 49, 51, 52,
53, 54, 55, 56, 59, 60, 61, 68, 69, 70, 71,
72, 73, 74, 75, 76, 77, 78
Šrejberová, Jiřina, 36
Šulc, Rudolf, 33
Švermová, Marie, 17
Tölg, Adolf, 73
Tuček, Josef, 61
Udatný, Jiří, 34
Valášek, Bořivoj, 74
Valášek, Dean, 75
Vaněk, Jindřich, 58, 59, 68, 72
Veber, Václav, 10
Vítek, Milan, 75
Vlachová, Marie, 36
Vrchoslav, Dušan, 74
Výšek, Miloš, 60, 72, 73, 74
Wagenknechtová, Eva, 74
Zachariáš, Jiří, 49
Zákravská, Marta, 45
Závodský, Osvald, 17
Zikán, Josef, 49, 68
Žák, Antonín, 18I
Seznam příloh
Příloha A: Mapa regionů Náchodsko a Trutnovsko s vyznačenými skautskými středisky
Příloha B: Dopis o propuštění Jiřího Šimáně ze školství ze 14. srpna 1951
Příloha C: Fotografie ze srpna 1968 v České Skalici
Příloha D: Časopis Nepokořená svoboda vydaný redakcí Skauta-Junáka v srpnu 1968
Příloha E: Jiří Šimáně (1926–1975)II
Příloha A: Mapa Náchodska a Trutnovska s vyznačenými skautskými středisky
Použito: Mapa správního rozdělení ČSR – kraj Hradecký (1:200 000), vydala Ústřední správa
geodesie a kartografie v roce 1959 (autorem diplomové práce upraveno)
Čísly v obrázku jsou označena jednotlivá střediska skautských okresů Náchod a Trutnov
v roce 1968.
Náchod: Jaroměř (1), Česká Skalice (2), Broumov (3), Teplice nad Metují (4), Police nad
Metují (5), Nové Město nad Metují (6), Červený Kostelec (7), Hronov (8), Náchod (9)
Trutnov: Trutnov (10), Dvůr Králové nad Labem (11), Úpice (12), Rtyně v Podkrkonoší (13)III
Příloha B: Dopis o propuštění Jiřího Šimáně ze školství ze 14. srpna 1951
Použito: Archiv rodiny ŠimáňovýchIV
Příloha C: Fotografie ze srpna 1968 v České Skalici
Použito: Archiv Ladislava Havrdy
Obrázek 1 Nápis pořízený skauty v čele s Jaroslavem Osvaldem na náměstí v Č. Skalici
Obrázek 2 Jeden z letáků roznášený skauty. Text u úst Lenina říká: "Stydím se za vás, soudruzi".V
Obrázek 3 Shromáždění před MNV, druhý zprava je Ing. Rudolf Rousek, tehdejší vedoucí střediska v Č. Skalici
Obrázek 4 Rozdělování úkolů před MNV. Zleva skauti Miroslav Skořepa a Jaroslav Osvald.VI
Příloha D: Časopis Nepokořená svoboda vydaný redakcí Skauta-Junáka v srpnu
1968
Použito: Archiv bezpečnostních složek, fond KR/MV, sign. 971475 MV, Jiří ŠimáněVII
Příloha E: Jiří Šimáně (1926–1975)
Použito: Archiv rodiny Šimáňových
