J i ř í   Š i m á n ě

promovaný pedagog

24. 1. 1926 – 11. 11. 1975

            Jiří Šimáně se narodil 24. ledna 1926 v Praze, do Náchoda se rodina Šimáňových přestěhovala z Prachatic v roce 1937. Tady začal skautovat v náchodském druhém oddíle a jedenáctiletý nastoupil do Primy zdejšího Gymnázia. Již po roce byl rádcem družiny tygrů, až do prvního násilného rozpuštění Junáka v létě 1940. Z kvarty náchodského gymnázia přešel do Chrudimi na učitelský ústav. Ten připravoval učitele obecných škol. V roce 1945 tam odmaturoval. Jeho otec Jan Šimáně vydal už v roce 1946 knihu Je tady gestapo! s podtitulem Záznam některých událostí na Náchodsku za okupace Československa 1938-1945. Je to záslužná kniha dokumentující zasvěceně a s maximální možnou objektivitou protektorátní situaci, práce nepoznamenaná „vedoucí rolí KSČ“.

Po osvobození začal Jiří Šimáně  /skautskou přezdívkou-Šíp/ znovu organizovat skauting, založil náchodskou „dvojku“, stal se jejím vedoucím. Od začátku roku 1947 byl okrskovým velitelem /nejmladším v republice/ až do druhé likvidace Junáka. Učil postupně na několika školách na Náchodsku. I jeho manželka Vlasta byla učitelkou. Pocházela od Městce Králové ze zemědělské rodiny. Jejím rodičům sebrali „v rámci kolektivizace“ polnosti, stroje i zvířata. Vlasta začala učit „na umístěnku“ ve Zbečníku, Jiří v té době učil na Bohdašíně u Červeného Kostelce. Padli si do oka, byla svatba a v roce 1949 se narodil první syn Jiří. Paní Vlastě už po mateřské nedovolili do školství nastoupit, a tak se starala o rodinu. Jiří si jako učitel před 1. májem 1951 dovolil v kanceláři MNV na Bohdašíně namítnout, proč se při všech příležitostech u nás hraje i sovětská hymna a vyvěšují ruské vlajky, když jde o svátky naše. Nato byl k 31. srpnu  propuštěn ze školství,…ježto vás nelze dále považovat za státně spolehlivého… Rodina se musela vystěhovat z bytu ve škole, Jiří si musel najít dělnické místo. Pracoval 9 let jako dělník na výkopových pracích na Rozkoši, pak jako betonář, barvíř, skladník. Bydleli ve Zblově v Holzbechrově vile, později se  přestěhovali do České Skalice.

 V květnu 1957 zaslal Jiří Šimáně na ředitelství ZDŠ v České Skalici dopis, v němž propagoval výchovu mládeže po způsobu Junáka. Ředitel ho udal a dopis poslal KSČ.  Za tento dopis byl odsouzen lidovým soudem v Náchodě k šesti měsícům podmíněně na tři roky. Jeho vyjádření názoru na tehdejší pionýrskou výchovu mládeže bylo hodnoceno : jako trestný čin hanobení republiky. To již byla rodina pětičlenná o syna Miliče, dceru Dagmar.

Až v  roce 1960 umožnil ředitel školy ZDŠ pro neslyšící na Hořičkách, bývalý inspektor Klesl, oběma manželům Šimáňovým, aby nastoupili u něho ve škole. Oba  vystudovali dálkově v Praze speciální defektologii a stali se platnými odborníky, tak získali tehdy udělovaný titul „promovaný pedagog“. Svou svědomitou prací s neslyšícími si vydobyli v náročném oboru uznání. I pro tyto děti vymýšlel Jiří množství zajímavých činností, snažil se všemožně, aby se necítily izolovanými, méněcennými.

Jakmile došlo v roce 1968 k uvolnění, začal opět organizovat na Náchodsku skauting. Jiří i Vlasta se vrhli do obnovy Junáka nejen v České Skalici, kde žili, ale i v dalších místech našeho regionu. Jiří opět vedl Okresní radu Junáka, kde výborně využil svých organizačních schopností, svoji kamarádskou a vstřícnou povahou si získal mnoho přátel. Bohužel toto období bylo jen velmi krátké. V roce 1970 byl Junák po třetí násilně zlikvidován. Odmítl přestoupit do Pionýra, odmítl pomáhat při jeho obnově. V České Skalici byl Junák velmi silnou organizací, žádné oddíly do nové organizace Pionýr nepřestoupily. Pionýr živořil, téměř bez dětí, tak Jiří dostal nálepku- „že svým postojem  rozbil ve městě Pionýrskou organizaci “.

Ve školství nastaly prověrky. A proto brzy  přichází další nucený odchod ze školství. V roce 1973 musel odejít z Hořiček, byl nucen odejít ze služební potřeby.

Kdo však za 13 let u neslyšících dětí udělal více?

 V letech 1968-70 zakládá s neslyšícími dětmi junácké družiny, společně budují Barunčinu vyhlídku na Hořičkách/ dřevěné lavičky, ohniště, samorosty, totemy-po vzoru junáckého tábora/. Kresby, vystřihovánky, rukodělné práce z vyučování  ve výtvarné výchově, kde Jiří vyučuje - postupně vystavuje /sám výstavy zařídil, vyjednal, nainstaloval /tyto práce neslyšících po celé naši vlasti s velkým úspěchem a získává uznání dokonce i od Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Podle několika vzorů se v TIBĚ ve Dvoře Králové tisknou látky.

V roce 1971, při oslavách výročí 90 let od založení školy neslyšících na Hořičkách byl hlavním organisátorem oslav/opět ředitel GRULICH závidí oblibu rodičů a organizační schopnosti J.Š. neboť sám nepřispěl k pomocí této akce/.

V letech 1972 a 1973 pod záštitou Červeného kříže zorganizoval do té doby  v Čechách nevídaný jev : podvakrát byl organizátor a vedl letní tábory neslyšících dětí z Čech a Moravy. Nesmírně náročné byly přípravné práce, sám vytvořil Hry pro neslyšící a na táboře vyzkoušel. Oba tábory byly velice úspěšné. Děti byly nadšené, rodiče posílali děkovné dopisy.

Pro neslyšící vytvořil 6 učebnic a 3 metodické průvodce.

Píše články do novin: do Rodiny a školy, Gongu, Otázek defektologie, Zemědělských novin, Mateřídoušky, Zdravotnických novin, řídí celoroční hru v časopise Gong pro sluchově postižené.

Více mu však komunisté nedovolili.

Při výpovědi r 1973 mu bylo nabídnuto místo vychovatele ve zvláštní učňovské škole v Chroustovicích pro dementní žáky, v obci nedaleko Hrochova Týnce. Na školu se přijímají žáci s opožděným duševním vývojem z 7.,8.,9. tříd ZDŠ a učí se zde zahradníkem a  stavebním zámečníkem. Snad ani nepočítali, že toto místo přijme. Přijal, a tak ho tam rok nechali učit a přespávat v místnosti bez kamen.

  Roku 1974 jej propustili ze školství nadobro : …neboť prý dodatečně zjistili z krizového období, že působil jako vedoucí funkcionář Junáka, ...že rozbil pionýrskou organizaci v České Skalici, ...tyto skutečnosti otřásly jejich důvěrou, ...další setrvání ve školství je nežádoucí…

1.11. 1974 po dlouhém hledání práce nastoupil jako topič do miskolezské cihelny. I po třetím rozpuštění Junáka se snažil organizovat skautskou činnost, pochopitelně nelegální, mj. silvestrovská setkání skautů na Junácké vyhlídce ve skalách nad Řeřišným, na Yukonu…Psychický teror ze strany STB nabral na obrátkách. Už od roku 1970 se objevovaly v okresních novinách štvavé články o Jiřím jako o důležitém představiteli Junáka Náchodsku, že v něm společnost nemá záruku, že jako kantor nebude mládež vychovávat v duchu socialismu. Z té doby existuje o Jiřím přes 400 stránek svazku STB, kde jsou veškeré informace o výslechu Jiřího, o rodině, kdo, kdy, kde, s kým, záznamy o udavačích, agentech, kteří byli na rodinu nasazeni.

Po jednom roce a 10 dnech došlo v cihelně k tragedii, někteří se domnívají, že k komunistické  pomstě. Na konci noční směny, k ránu 11. listopadu 1975 byl Jiří Šimáně na svém pracovišti v cihelně v Miskolezích u vrat kotelny nalezen mrtvý. Tehdejší bezpečnost „neshledala cizí zavinění“ a případ odložila. Pitva byla nejprve zamítnuta, ale rodina si ji prosadila. Ve zprávě se píše, že Jiřímu v důsledku nadměrné námahy praskla aorta. Nikdo rodině nevysvětlil, proč měl na hlavě tržnou ránu ani kam se poděla aktovka s jeho rozepsanou „Cihlářskou pohádkou pro děti“,které psal při nočních směnách. Zda rána byla způsobena pádem, nebo jinak, to se už asi nikdo nedoví, noční přítomnost jakéhosi auta u cihelny asi také už nikdo neobjasní. Jeden spolupracovník, který to tvrdil již nežije. Jisté zůstává to, že jeho smrtí byl vinen komunistický režim. Že výborný učitel, vzdělaný pedagog, ve věku 49 let  zemřel při noční směně v kotelně cihelny, to mohlo být „normální“ jen v komunistické „normalizaci“!

A jaká byla jeho činnost mimo neslyšící děti a mimo skauting? V 60 letech nejprve pomáhá v České Skalici k vybudování důstojného památníku Boženy Němcové v místním muzeu. Nato r. 1964 je jedním ze zakládajících členů  Výboru pro postavení pomníku Barunky Panklové. Působil jako propagátor a organisátor  všech místních oslav a výstav, aby výbor získal peníze na postavení pomníku. Zapojil i místní skauty z České Skalice v letech 1968-70. Pomník však byl odhalen bohužel až v září 1970, po zákazu Junáka, takže skauti mohli pomáhat např. už jen při prodeji upomínkových předmětů, ale již bez skautského kroje. V letech 1963 a 1964 vedl náročné letní tábory pro epileptické děti.

Byl členem ČČK, členem Svazu ochrany přírody, předsedou Klubu přátel výtvarného umění v České Skalic, členem Ústřední rady dorostu TISu .

 Jeho činnost spisovatelská sahá až do roku 1939. Od té doby napsal stovky článků do různých okresních i krajských  novin, časopisů i odborného tisku. V šuplíku zatím zůstává jeho skautský román „Lilie pod klopou“ a nedopsané „Cihlářské pohádky“, jeho skautské písně.

Skaut Jiří Šimáně odpočívá na hřbitově v České Skalici, na hrubě opracovaném pískovcovém kameni je připevněna mosazná skautská lilie a mosazná deska s nápisem „VŽDYCKY MÍT ČISTÝ ŠTÍT, NEVZDAT SE A NEZRADIT“. Před pomníkem je na rovném trávníku vytvořen z bílých kamenů táborový kruh .

V roce 2007- k 100 letému výročí založení skautingu vydala Okresní rada Junáka v Náchodě společně s dětmi Jiřího Šimáně / Milič a Dagmar / jeho knížku pohádek „ Údolí zelených plamenů a Pohádky z Jestřebích hor “.

Jeho život ukazuje, že Jiří Šimáně byl, jak lze bez nadsázky napsat- skautem od narození až po smrt, skvělý pedagog, ale i spisovatel, který měl ve svém zorném poli  ty, jimž se po celý život věnoval, neslyšící děti a dospívající mládež  v Junácké organizaci.

O  Náchodském  večeru   „Tři   generace  rodu   Šimáně “

                                                            3.1. 2007

Začátek byl od 19 hod, ale hosté se scházeli už od 18 hodin, aby si v  předsálí prohlédli  dokumenty  na dlouhých stolech.

VÝSTAVKA DOKUMENTŮ  OBSAHOVALA :

A.  DĚDA JAN

1.- napsal 3 romány /vydána  knižně byla pouze jedna  jeho kniha –„Je tady gestapo“ -vydaná hned po válce r.1946

2.-  napsal  12 divadelních her /na výstavce byly originály jeho divadelních her , třeba: Jak se státi policajtem, Vichřice, Indicie, ----- 

3. -jeho rukopisy rozhlasových her / napsal 28 her/  buď to jsou přímo jeho hry/ nebo děda upravoval divadelní  hry- hlavně  od  Jiráska pro rozhlasové vysílání.

Dokonce paní Baštecká, která celý večer organizovala ,přivezla z pražského archívu další dědovi hry a knihy-které ani my- dědicové nemáme doma a viděly jsme je poprvé v životě.

4.-plakáty z divadelních představení, kde už děda nehrál, ale byl jako režisér

5.- dědův rodokmen sestavený od roku 1635 pro všechny z rodu Šimáně

6.- kronika rodu Šimáně

7.- dědovy –říkám tomu statečné dopisy-které  v průběhu desítek let  psal jak presidentu Husákovi, tak jiným  komunistickým pohlavárům z důvodu rehabilitace své,syna i vnučky

             B.   OTEC  JIŘÍ  

 -   taťkovy junácké doklady / jeho několik skautských průkazek od vstupu z r.  1937 , jeho  postupné  skautské  vzdělávání, vyznamenání, jeho návrhy  skautských odborek/Odborku Poutníka slunce +Poutníka měsíce skládají členové Junáka v České Skalici.Skautské písničky co dosud nejsou vydány v junáckých zpěvnících, neboť je napsal až v letech 1970-1975, jeho nevydané skautském pohádky.

            -velký stůl zabíraly doklady o jeho učitelování na Hořičkách : jak doklady o vzdělání, jeho album fotografii s neslyšícími dětmi, veškeré činnosti co s těmito dětmi podnikl- výstavy výtvarných prací ,které byly postupně po celé republice  /některé i zvítězily v celost. soutěži /, výstavy  rukodělných výrobků, fotograficky je zdokumentováno vybudování „Barunčiny vyhlídky  na Hořičkách“- lavičky, posezení u ohniště, samorosty, výtvory ze dřeva, ukazatele a to vše s úžasným výhledem na Ratibořicko, Náchodsko,…

                - jeho hry pro neslyšící / které sestavil a po dvou úspěšných   a do té doby jediných letních táborech pro neslyšící děti , kde byl jako vedoucí tábora v r. 1972+1973  –kde je také vyzkoušel   / s dopisy ,  kde žádá aby byly hry vydány - samozřejmě se zamítnutím, neboť v té době už byl  podruhé vyhozen z učitelského místa

                - na jiném stole byla umístěna jeho spisovatelská činnost , výstřižky, články / od roku 1945-1975 stále psal články do různých časopisů : Rodina a škola, Gong, Defektologie, Zemědělské noviny, a různé okresní i krajské noviny, naposledy mu otiskovaly články už jen v turistickém časopise TIS v Ostravě, jiné ho nesměly vydávat.

Jeho nevydaný román „ Pod klopu lilie „ Pohádky  Z Jestřebích hor, Cihlářské pohádky,  pohádky pro vlčata a světlušky:  „Údolí zelených plamenů „

               - dokonce jsem nalezla a poskytla k nahlédnutí i  jeho ocenění co dostal v době kdy byl vyhozen ze školství /1951-1960 /a  pracoval v lomu nebo s krumpáčem na přehradě Rozkoš,nebo  jako barvíř v barvírně /že pracuje na 210 %,/ jako   skladník firmy LINA ,že na závodě zřídil knihovnu vyhodnocenou v kraji jako nejlepší.

               - byly vystavena složka „Výboru pro postavení pomníku Barunky Panklové “ v České Skalici / s dokumenty  z let 1962-1973/ ,ve výboru  otec působil jako propagátor a organisátor všech oslav a výstav ,které se týkaly Boženy Němcové,aby získaly peníze na postavení  pomníku.Zapojil i skauty z České Skalice,ale pomník byl odhalen až po zrušení Junáka ,takže mohli pomáhat např.při prodeji upomínkových předmětů-ale již bez skautského kroje.

               - k nahlédnutí byly i výpovědi, které vždy dal KNV v Hradci Králové :

                       1.  v roce 1951 se stal pro činnost s dětmi nespolehlivým  /vyhozen ze dne na   den a  tak 9 let pracoval jako dělník /

                       2. v roce 1973 byl  od neslyšících  dětí z Hořiček „přeložen na nové pracoviště ze služební potřeby „  Rok jezdil do Chroustovic, pracoval jako vychovatel na učilišti

                        3. v roce 1974, výpověď z Chroustovic  : /neboť dodatečně zjistily skutečnosti z krizového období,kdy vystupoval jako vedoucí funkcionář Junáka,..že rozbil pionýrskou organizaci,…tyto skutečnosti otřásly  vážně důvěrou  ,která se od výchovného pracovníka vyžaduje,..setrvání ve školství je nežádoucí,..“

              - také jsem přivezla jeho soudní spis z roku 1957, kdy byl Lidovým soudem v Náchodě odsouzen za trestní čin hanobení republiky- za to, že řediteli  ZŠ v České Skalici napsal dopis, kde uváděl hanlivé výroky  proti lidově.dem. zřízení republiky ve věcech výchovy mládeže.  Ve skutečnosti napsal, že mládež není k ničemu ve škole ani v pionýru vedena ,že roste pro kriminál ,že jim chybí junácká výchova,… /

            -byly vystaveny i originální články o otci co vydal náchodský denník Nový čas v letech  1970-1974 , kde píší o otci jako o představiteli Junáka na náchodsku, že se po r.1970 dal na falešnou cestu,že odmítl pomoc Pionýru,že v něm nemá naše společnost záruku,že bude mládež vychovávat v duchu soc.vlastenectví,…

                   - a byli tam také spisy STB   /přes 400 stránek/  co právě  Milič sehnal v  říjnu 2006, kde se uvádí všechny záležitosti o taťkovy , všechny informace,návštěvy, rozhovory  o celé naši rodině od roku 1970-1975 , a samozřejmě výslechy, výpovědi udavačů, agentů ,kteří byli na naši rodinu nasazeni

                   -vystaveny byly dva dokumenty z roku 1990, 1991 kde je psáno ,že je otec za veškerou politickou činnost, za kterou byl v minulých letech postižen -  plně morálně, občansky, profesně REHABILITOVÁN

Tak toto všechno bylo možné na výstavce před představením vidět a číst.

 Představení  bylo v sále asi pro 120 lidí, a zdálo se mi, že bylo plno.Celý večer uváděla Mgr. Baštecká – ředitelka Okresního archívu v Náchodě, která nejdříve myslela, že to bude večer jen o dědovi- Janovi. Neboť v archívu nalezla jeho romány, divadelní hry, plakáty z představení, ale jak dál sháněla informace, tak se jí začaly shromažďovat  i informace o taťkovi  Jiřím -junákovi.  A tak proto oba dva  spojila dohromady. Bylo to možná dobře, ale času  bylo málo  / překročily jsme limit ,akce byla delší než 2 hodiny /, a tak p.Baštecká musela akci ukončit a nestačilo se vůbec říci všechno.

   JAN ŠIMÁNĚ    -PRVNÍ ČÁST VEČERA   

Na podiu  byla paní  Mgr.Baštecká,která celý večer uváděla, pan  Fetters /bývalý profesor náchodského gymnasia/znal osobně naše rodiče, Milič a Dagmar.

Zcela úvodem zazněla   z gramofonu Junácká hymna.

Nejprve mluvila  paní Baštecká  o dědovi, o jeho povolání jako policejním úředníkovi, který byl služebně s rodinou překládán  z Prahy např. do Prachatic, Horšovského Týna, do Náchoda .Rozhovořila se o jeho knize jako o důvěryhodném  dokumentu z doby okupace  o Náchodsku  „Je tady gestapo“.Připomněla však jeho lásku k divadlu, o jeho ochotnické činnosti  už jako dítě,později  v Prachaticích  a Horšovském Týně , pak již režisérské  činnosti  při svých divadelních hrách, spisovatelskou činnost. Byla i čtená ukázka z jeho jednoaktovky  „Bože,kéž jsem policajtem  !“ kterou  zahráli  pan Fetters a paní Baštecká.

Milič se rozpovídal o dědovi-1.jak sepsal    Kroniku    rodu Šimáně       

                                                2. jak sestavoval   rodokmen  rodu Šimáně,jak  sháněl  informace o lidech tohoto jména již od roku 1945  a  až později  poprvé rozeslal dopisy  s rodokmenem žijícím Šimáňovým   v celých Čechách  v  roce 1969.. A že nyní  v září 2006  by se splnil dědovi sen, aby se sešli žijící Šimáňovi na společném srazu.Uskutečnil se v Praze a sešlo se nad 40 lidí.Měl k dispozici   i fotografie z tohoto  srazu.

Dagmar přečetla dopis, který napsal děda s.Husákovi v roce 1974, kde popisuje perzekuce tří generací rodu Šimáně. V první generaci /své / popisuje  nejprve svoje  vyhození z policejní služby  po roce 1948, když se veřejně přihlásil jako obhájce Dr.Chudoby /jeho nadřízeného na polic.úřadě  v Náchodě , proti kterému komunisti zinscenovali polit.proces./Myslím, že  až v roce 2005 byl tento člověk konečně rehabilitován/.

O druhé generaci -  na obranu   Jiřího -coby vysokoškolsky vzdělaného učitele dvakráte vyhozeného ze školství ,  a ve třetí generaci uvádí  Dagmar  , když  se pokoušela  po 2  roky  dostat na střední  školu-  a byla přijata jen do učebního poměru. Vždy ji přijetí zamítl KNV v Hradci Králové, neboť má v posudku ze ZDŠ napsáno, že otec je politický prašivec. Tak  se ptá do kolikátého kolene rodu ty represálie mají jít?V dopise nakonec uvádí,že kdo jiný než president muže říci  s konečnou platností :dost  soudruzi všeho moc škodí…

JIŘÍ ŠIMÁNĚ  -DRUHÁ  ČÁST  VEČERA

 V úvodu druhé části-náchodský skaut  přes noc nacvičil,zazpíval a zahrál na kytaru –POPRVE taťkovu píseň „Tajemství skal“, kterou dosud nikdo neslyšel/složil ji asi v r.1973/.

Paní Baštecká vyzvedla Jiřího jako  obětavého skauta, kamaráda, výborného učitele neslyšících dětí, vzdělaného člověka .Přečetla jeho  vtipnou povídku „ Rozruch na gymplu“ z roku 1939,sepsanou ve studentských letech a vydanou ve školním časopise. Připomněla  vystavené dokumenty : pohádky ,písničky, dále jako dopisovatele do mnoha denníků okresních, krajských, časopisů zdravotnických, učitelských, Mateřídouška, Gong, Zemědělské noviny,Na ukázku  jeho silného skautského ducha  přečetla jeho esej z roku 1946 - „Síla skautského tábora“- kterou napsal po návratu z tábora  nabitou  krásnými zážitky do místních novin.

Dagmar měla připravenou taťkovu slohovou práci-pravděpodobně z gymnasijních let“ O divadle“.Kde otec popisuje svoje první zážitky s divadlem, svoje první dětské role na divadle/ kdy se mohli návštěvníci přesvědčit na výstavce jeho dva originální plakáty divadelního představení z roku   1931 1934/později  jako dospělý je uchvácen  krásou v Národním divadle v Praze a Náchodě, a o umění hereckém  píše,že je to nejkrásnější co člověk má,že i on by chtěl být také velkým hercem !

Dagmar ještě připomněla jeho nesmírnou zásluhu při výchově neslyšících dětí, které bral jako kamarády, věnoval  se jim nesmírně mnoho a ony ho na oplátku milovaly a rodiče dětí obdivovaly.

Pan Fetters vzpomínal na Jiřího jako na kamaráda, kterého zval.Popisoval jeho profesní život, jak postupně vyučoval od r.1945 na školách v městech Hronov, Vysokov, Zbečník, Rokytník, Náchod, Bohdašín.Odtud však byl  vyhozen v r.1951 a celých   9 let  musel vykonávat jen dělnické profese,i vyhození ze služebního bytu .Připomenul  dokument ,který byl vystaven v předsálí  divadla  z r.1957-kdy byl odsouzen za trestní čin hanobení republiky, když obhajoval junáckou výchovu mládeže.

Pak  vzpomněl na pana Klesla, který v roce 1960 sháněl učitele na ZDŠ pro neslyšící na Hořičkách a dal možnost otci i mamince na škole vyučovat.Oba  tak společně  při práci vystudovaly vysokou školu-obor defektologie. Postupně se otec stal výborným učitelem,velkým propagátorem této školy, organisátorem oslav školy při jejich výročí 90 let od založení.Fantastickým způsobem se věnoval dětem, jeho oblíbenost u dětí i rodičů rostla.V letech 1968-1970 se plně opět zapojuje do Junáckého dění na náchodsku a opět je zvolen okresním velitelem Junáka.Také s neslyšícími dětmi zakládá družiny a buduje Barunčinu vyhlídku na Hořičkách.Po zákazu Junáka r. 1970 může pracovat zase jen s neslyšícími dětmi-  dál je vede v junáckém duchu k lásce k přírodě  a tak společně s Československým  červeným křížem  organizuje a sám vede  po dva roky první   letní tábory  neslyšících dětí z 8 měst  Čech a Moravy.Do té doby nevídané.Existuje  hora dokumentů o přípravě,zařizování, vymýšlení celotáborového programu, zajištění pomůcek, získání vedoucích,zdravotníků.. .Oba tábory se vydařily, nabízel k vydání „Hry pro neslyšící“,které sestavil, které byly v táboře odzkoušené- byly však již  zamítnuty .To vše režim nakonec odhodil jako něco zbytečného.Současně  dostal podruhé výpověď /r. 1973 /. Byl ze  „služební potřeby“ přeložen do Chroustovic  jako vychovatel na učiliště, domů se vracel jen na víkendy.  A to jen na rok a pak konečná výpověď ze školství r. 1974  „ neboť po prověření jeho postoje v  krizových let ech  se jeho setrvání ve školství stalo  nežádoucí “.

Pan Fetters se zmínil, že  v době minulého režimu  po této výpovědi  nemohl sehnat žádné zaměstnání, nejprve slíbili místo  třeba v Rubeně  Náchod , nebo na poště a druhý den volaly, že je už obsazené. Nakonec tedy nastoupil jako topič do cihelny v Miskolezích, kde i tady byl obtěžován a sledován .A zde po jednom roce těžké práce je nalezen mrtvý při noční směně….

Paní Baštecká celý večer zakončila vyznáním  :

 jak si otce / i maminky /nesmírně váží , cenní  si odvahy , že se nikdy nenechali zastrašit.Nikdy se nenechali umlčet .Jiří byl  režimem dvakráte vyhozen z učitelského místa, musel vykonávat dělnická povolání ,byl tlačen do kouta, ale on si stále hledal cestičku, skulinku kde začít s dětmi a znovu navázat činnost v junáckém duchu.Vždy cestičku nalezl třeba i v novinářské činnosti do Gongu, TISu,…když jiné časopisy  mu byly zakázány.Přes celou totalitu dokázal těmi stezičkami jít a nikdy z té cesty neuhnul , tu jeho osobní statečnost měl v té době málokdo.

Milič nakonec  poděkoval autorce večera-paní Baštecké i panu Fettersovi, byl dojatý když jsme jim předávali jako poděkování kytičku a měl nápad zakončit tento „Večer  tří generací“ optimisticky: zazpívat si společně veselou písničku.Tak  celým sálem náchodského divadla  postupně zazněla táborová  píseň : Červená se line záře.

A závěrem? Snad jen tolik, že mnohé vyřčené-nestačilo být domluveno, mnohé téma nebylo ani vyřčeno.Čas ! Čas nás donutil ukončit program tohoto večera.

Ale oba dva s Miličem jsme šťastni, že se „Večer tří generací“ v náchodském cyklu „Potomci slavných “ uskutečnil , neboť sami velmi dobře cítíme, že si děda Jan a otec Jiří takové „očisty“ a pocty zaslouží.

Díky všem, kteří jste tam byli s námi, všem , kteří jste nám drželi palce.

                                             Dagmar a Milič Šimáňovi