Jiří Šimáně, dne 11. 11.2020 uplynulo 45 od úmrtí tohoto skauta, učitele, filantropa.

Jiří Šimáně se narodil 24. ledna 1926 v Praze, do Náchoda se rodina Šimáňových přestěhovala z Prachatic v roce 1937 po smrti maminky. Tady Jiří začal skautovat v náchodském druhém oddíle a jedenáctiletý nastoupil do primy zdejšího gymnázia.

 Skautoval až do prvního násilného rozpuštění Junáka v létě 1940. Po osvobození začal Jiří Šimáně (skautskou přezdívkou Šíp) znovu organizovat skauting. Od začátku roku 1947 byl okrskovým velitelem (v té době nejmladším v republice) až do druhé likvidace Junáka po Únoru 1948.

 

Nelehký osud kantora

Učil postupně na několika školách na Náchodsku. Manželka Vlasta byla též učitelkou, pocházela od Městce Králové ze zemědělské rodiny. Svatba Vlasty a Jiřího byla v červnu 1948, o rok později se narodil první syn. Vlastě už po mateřské dovolené nedovolili do školství nastoupit, a tak se starala o rodinu. V roce 1951 učil na škole v Bohdašíně, když byl k 31. srpnu propuštěn ze školství: „ježto vás nelze dále považovat za státně spolehlivého”. Důvodem byla oslava 1.máje, kdy organizoval úklid obce, výzdobu alegorických vozů, atd,..a v tom do místního rozhlasu komunisté střídavě pouštěly českou a sovětskou hymnu. Došel na úřad, a vytknul jim, že každý skaut ctí národní hymnu a tudíž nelze při ní pracovat a dodal, proč se pouští i sovětská hymna, když je to svátek náš. Po vyhození  se rodina musela vystěhovat z bytu ve škole a Jiří si musel najít dělnické místo. Pracoval tak 9 let jako dělník, například na Rozkoši, jako betonář, barvíř, skladník. Bydleli ve Zblově v Holzbechrově vile a roku 1954 se narodil syn Milič. Později se přestěhovali do České Skalice, zde se rodina rozrostla o dceru Dagmar. V té době byl odsouzen Lidovým soudem v Náchodě „Za hanobení republiky“, neboť chválil junáckou výchovu mládeže. 

Až v roce 1960 umožnil ředitel školy pro neslyšící na Hořičkách, bývalý inspektor Klesl, oběma manželům Šimáňovým, aby nastoupili u něho ve škole. Oba pak vystudovali dálkově v Praze speciální defektologii a stali se odborníky. Svou svědomitou prací s neslyšícími si vydobyli v náročném oboru uznání.

 

Skauting opět žije

Jakmile došlo v roce 1968 k uvolnění, začal opět organizovat skautskou činnost na Náchodsku. Málokdo ví, že již v letech 1964 vedl tzv. Mikrokolektivy. Byly to skupiny dětí, které tvořily Robinsonovy družiny. Byly vedené ve skautském duchu, jim zasílal dopisy a  uděloval úkoly, oni zpětně odepisovaly. Brzy se stal tzv. Stovkařem / měl pod sebou 100 těchto dětských družin z celé republiky/. Zřejmě i to mělo velký vliv po jaru 1968, kdy skauting byl obnoven na Náchodsku velice rychle. / Opsáno z dopisu náčelníka Junáka bratra Plajnera: kdy Náchodskému okresu udělil pochvalu za  brilantní nástup skautingu na jaře 1968/.   

Tak se Jiří i Vlasta (skautským jménem Vlaštovka) vrhli do obnovy Junáka nejen v České Skalici kde žili, ale i v dalších místech našeho regionu. Jiří opět vedl Okresní radu Junáka.

V letech 1968–1970 zakládá na škole kde vyučuje junácké družiny neslyšících dětí, a společně budují Barunčinu vyhlídku na Hořičkách.

Po násilné okupaci v srpnu 1968, psal i množil protistátní letáky, které pak roznášeli jen ti spolehliví. 

V říjnu roku 1970 byl Junák po třetí násilně zakázán. Jiří odmítl přestoupit do Pionýra. V České Skalici byl Junák velmi silnou organizací, žádné skautské oddíly do nové organizace Pionýr nepřestoupily, tak Jiří byl nařčen, že „svým postojem rozbil ve městě Pionýrskou organizaci“.

 

 

 

Odchod ze školství

Ve školství nastaly prověrky, brzy přichází další nucený odchod ze školství. V roce 1973 musel Jiří odejít z Hořiček a bylo mu nabídnuto místo vychovatele ve zvláštní učňovské škole v Chroustovicích pro dementní žáky, v obci nedaleko Hrochova Týnce. Sem musel na týden odejet, do Skalice k rodině se vracel jen na víkendy. To trvalo rok. 

V červnu roku 1974 jej propustili ze školství nadobro, neboť dodatečně shledali: „ že je pro jakoukoliv činnost s mládeží nespolehlivý- nežádoucí“.

 

Nevyjasněná smrt

Prvního listopadu 1974 po dlouhém hledání práce nastoupil jako topič do cihelny v Miskolezích. I po třetím rozpuštění Junáka se snažil organizovat skautskou činnost, pochopitelně nelegální (například silvestrovská setkání skautů na Junácké vyhlídce).

Psychický teror ze strany STB nabral na obrátkách. Už od roku 1970 se objevovaly v okresních novinách štvavé články o Jiřím jako o důležitém představiteli Junáka Náchodsku, ve kterém společnost nemá záruku, že jako kantor bude mládež vychovávat v duchu socialismu. O Jiřím byl založen spis STB, nakonec obsahuje 440 stran. 

Po roce došlo v cihelně k tragédii, někteří se domnívají, že ke komunistické pomstě. Na konci noční směny, k ránu 11. listopadu 1975 byl Jiří Šimáně na svém pracovišti v cihelně v Miskolezích u vrat kotelny nalezen mrtvý. Tehdejší bezpečnost „neshledala cizí zavinění“ a případ odložila.

Pitva byla nejprve zamítnuta, ale rodina si ji prosadila. Ve zprávě se píše, že „v důsledku nadměrné námahy praskla aorta“. Nikdo však rodině nevysvětlil, proč měl na hlavě tržnou ránu ani kam se poděla aktovka s jeho rozepsanými pohádkami. Zda rána byla způsobena pádem, nebo jinak, to se už asi nikdo nedoví, noční přítomnost jakéhosi auta u cihelny asi také už nikdo neobjasní. Jisté však je, že ať smrt Jiřího byla způsobena násilím nebo dlouhodobým psychickým nátlakem, tak za ní byl vinen komunistický režim,” řekl skaut Rudolf Rousek v projevu k odhalení pomníku Jiřího Šimáně. Že učitel, vzdělaný pedagog, ve věku 49 let zemřel při noční směně v kotelně cihelny, to mohlo být „normální“ jen v komunistické „normalizaci“.